,,Žrát už nebudeš, květinko?“ Jak byste na takovou otázku zareagovali v restauraci? V klasické restauraci byste asi spadli ze židle překvapení, v Dětenicích radši zůstanete sedět, aby vám náhodou nůž neprosvištěl kolem hlavy. Dělám si srandu! Přestože v tamější Krčmě lítají opravdu nože vzduchem, s jistotou jste v bezpečí a prožíváte možná jeden z nejoriginálnějších výletů po České republice. Nejradši svoje zážitky píšu ještě za tepla, dokud se v hlavě míchá spousta vzpomínek a dojmů. Jeden takový čerstvý zážitek si vezu z Dětenic, vesničky nedaleko za Prahou, kam vede hrubá silnice, krkolomné zatáčky a kde se během chvíle ocitnete v jiném světě.
Miláčku, co kdybychom zase vyrazili někam spolu,…sami?“ Už je to dlouho, co jsme jen my dva vyrazili někam na výlet. Zážitků není nikdy dost, a ačkoli chvíli co chvíli přibývají další, nějak se mi zastesklo po příležitosti užít si den jen pro sebe.
„Kampak bys chtěla?“ Nad touhle otázkou jsem se dost zamýšlela. Je spousta krásných míst, ale předpověď počasí v lednu může být dost nejistá, a proto jsme vymýšleli výlet, který nám případný liják nepokazí.
„Nepojedem do Dětenic?“, navrhl Honzík. Neřekla jsem ne, ale ani ano…nechala jsem si nápad probíhat hlavou a zatímco on mi ukazoval fotky místních krás. Před více než deseti lety, kdy se tento unikátní projekt zakládal, se ihned do podvědomí všech vryl jako originální, ale trochu drsný turistický cíl pro otrlce. Jako holka z vesnice snesu ledacos, ale pokud chci vyrazit za odpočinkem, opravdu chci vstupovat do rizika, že do nás při večeři začne vandrovat huba plechová? Totiž tak jsem to slýchala od těch, co se s originálním přístupem nedokázali zdárně popasovat.
Ale jaké je to tam ve skutečnosti? Když Honzík doklikal k fotkám rytířského pokoje ve Středověkém hotelu, roztála jsem. „No co, nebudu přeci tak úzkoprsá. Jde o jedno přespání a na mučidla by mě přeci nenechal dovléct. Jaký to bude zážitek v krčmě, se uvidí, hotel se mi líbí moc a určitě si v tom najdu aspoň něco příjemného.“
Svůj pobyt jsme nevybírali přes Slevomat, ale vybrali jsme si balíček přímo z webovek resortu a zamluvili si tak termín, jaký jsme přesně chtěli i podle náplně balíčků, které se nabízely v několika možnostech. Rytířské pokoje nás nadchly, proto jsme cíleně šli do Středověkého hotelu. V pobytovém balíčku jsme měli i vstup do Krčmy včetně předplacené večeře v určité hodnotě a lahvinku vínka na pokoji. Ač trochu nervózní, přesto natěšená na netradiční zážitek, přikývla jsem a rezervaci jsme potvrdili.
První pracovní týden v novém roce se chýlil ke konci a já se nemohla dočkat, až v pátek odpoledne zaklapnu notebook a naskočím k Honzíkovi do auta. Ta chvíle konečně přišla! Vymotat se z Prahy je v pátek trochu náročná úloha, ale jakmile se tak stane, brzy drandíte po krkolomné silnici mezi políčky, která vás zavede do brány středověku.
První dojem
Cestou nás doprovázelo podmračené počasí. Mlhavý opar vzbuzoval dojem tajemna a dramatičnost. Ocitli jsme se na úhledném nádvoří hotelu s přilehlým pivovarem a zámeckou zahradou. Za dřevěnými vraty jsme se ocitli v jiném světě. Přítmím probleskávaly plameny svíček. Stíny se opíraly o tesané pomníky. Mezi dřevěnými trámy a kamennou černou kuchyní jsme prokličkovali na recepci. „Usaď prdel do šenku, pojez nebo pochlastej a připrav si xichtkartu, šenkýřka ti přinese klíče. Zacinkat můžeš zlaťáky i karbanem.“ Nějak takto znělo přivítání do hotelu.
Přesně v tuhle chvíli vás možná napadne, jestli se k vám tak „zdvořile“ bude chovat každý, a pakliže toto je teprve přivítání, jak moc v rukavičkách se o vás budou starat dále. Usedli jsme do romantického šenku. Možná na vás zmínka o pomnících nevyvolala pozitivní pocity, natož romantický dojem, ale věřte mi, fakt to vypadá romanticky 🙂 Všechny ty svíce v kovaných svícnech, masivní dřevěné stoly, trámy, kamenná černá kuchyň, kameninové nádobí…a jejich pivečko z místního pivovaru.
Pivo podle původní receptury z 18. století
Ano, slíbila jsem si, že nebudu pít a pít budu jen při výjimečných příležitostech. Však taková nastala – po dlouhé době, sami dva na výletě, na neobvyklém místě se středověkou atmosférou a pivečko si vaří ve vlastním pivovaru podle starodávné receptury, kterou má schovanou majitel zámku pěkně pod zámkem. Malé černé mi sedlo. Celý den mi nebylo nějak dobře, a jak je známo, chmel podporuje zažívání. A navíc chutnalo skvěle!
Drsnou recepční vystřídala mladá šenkýřka. Ta už byla o poznání jemnější. S atypickým slovníkem si hrála skvěle, aniž by k tomu potřebovala tvrdé výrazy a ostré lokty. Dostali jsme od pokoje klíč s velkou kovovou visačkou s nápisem „Albrecht z Valdštejna“. Tak se jmenoval náš pokoj, k němuž nás dovedla chodbou zahalenou do přítmí, lemovanou lucernami.
Rytířské pokoje
Otevřel se nám pohled do rytířského pokoje s obrovskou dominantou uprostřed pokoje. Velká dřevěná postel se skutečnými peřinami. Vysoká, že jsem se tam sotva vyškrábala a její sloupy dosahovaly až k cihlám u stropu. Od zdí viseli háky, na jejichž koncích byly zavěšené železné lucerničky. V nich probleskávaly svíčky, jejichž romantické kouzlo dokreslovalo osvětlení v rohových svítilnách.
Po hodinové cestě autem a pivku zavolala příroda, a tak jsem hned zatočila do koupelny. ,,Dřevěná deska zakrytá poklopem? No tyjo! Tak to ve mně zatrnulo. Sucháč tu snad nemaj, že ne?!“ 🙂 Očima jsem zapátrala vzhůru a s úlevou našla řetízek na splachování. Koupelnička mě nadchla nejen zavěšenou konví ve sprcháči, ale hlavně nádherným umyvadlem z kamene. Takové bych si přála mít i doma! A ta dřevěná skříň s truhlou v pokoji… Dřevěné okenice… A vůbec, všechno to dřevo, železo a kámen… Pokoj byl zkrátka nádherný! A postele pohodlné.
Středověká Krčma
Nadešel čas večeře. Hodinu před začátkem středověkého programu, tedy v šest hodin, jsme zamířili do Krčmy. Šenkýřka Barbora nás zavedla k dlouhé lavici, kde sedělo už pár spoluhodovníků. Z ohniště se linula vůně spáleného dřeva smísená s vůní pečených kuřátek a plameny svící ozařovaly dobový interiér. Dokonale vyladěné! Opravdu dokonale. Takovou atmošku nezažijete jen tak někde.
A přístup šenkýřů? Jestli byli drsní a naváželi se do nás? Trpěla jsem? Vůbec ne. Bavila jsem se. A skvěle 🙂 Svůj vypilovaný slovník umějí používat s citem k zákazníkům. Mají neotesané jazyky, ale nešijou do vás, neprudí a nejsou zlí. Prostě se zeptají například: „Už jsi dožrala, kopretino? A chlastat ještě máš co?“ Ano, je to sice šok, protože na to nejsme zvyklí, ale tím jsou Dětenice výjimečné – neustoupí z role. Nemůžete zde nikomu upřít, že nejsou pozorní. Neustále mají v oku, jestli nejste na suchu nebo o hladu.
Jestliže NEmáte očekávání, že vás budou něžnými slovy opěvovat a hýčkat si vás v rukavičkách, jste na správném místě. Pokud se trochu bojíte, že neunesete hrubost jazyků, nebojte se. Evidentní je, že se personál vyškolil k empatii a nedovolí si víc, než dáte najevo, že unesete. Za ten zážitek to rozhodně stojí.
O sedmé hodině to začne v Krčmě ožívat. Bojovníci o sebe břinkají meči, tu se kolem vás smýkne obří živý had, tu se zavlní břišní tanečnice, a tam berou ženu od stolu na pranýř a kněz ji – podezřelou z čarodějnictví – vyslýchá pod pohrůžkou upálení. Do toho na vás mrkne děvka a vyzve vás k potlesku pro hudebníky. Opravdu je tam živo!
A jídlo? Při prvním soustu kuřecího steaku ze stehýnka jsem si vzpomněla na dětství. Vybavily se mi čarodějnice – večery, kdy jsme se početná rodina scházela u strejdy Romana na zahradě. Vedle rybníčku rozdělal oheň a na něm několik hodin točil kuřátka. Lepší jsem nikdy nejedla. A ačkoli ani tohle nebylo tak dobré, jako ty jeho, chutnalo díky rožnění na ohni skvěle! Honzík si poručil půlku kačenky. Kachnu donesli pěkně v pekáči i s knedlíky a zelím. Byla velice měkká, povedená na jedničku.
Snídaně z černé kuchyně
Zachumlaná do duchen jsem usnula sladce, že jsem ráno zapomněla na bubáky strašící o půlnoci po hotelu. „Zlatíčko, vždyť jsi se mnou o tom v noci mluvila,“ bavil se Honza mým „kvalitním“ spánkem. Na strašidla si sice nepamatuju, ale na báječnou snídani budu vzpomínat dlouho. Kouzlo černé kuchyně mě očarovalo už při příjezdu. Když ale vidíte kuchařku v akci přímo v té kuchyni, jak na kamnech v lívanečníků připravuje vajíčka, když cítíte vůni česnečky linoucí se z druhých kamen a z ošatek taháte bochníček jejich skvělého chleba, nadchne vás to docela.
Na snídani nehledejte tisíc druhů sýra, pomazánek, jogurtů a pochutin. Myslím si ale, že si tam vybere úplně každý. Najdete o něco více, než bych považovala za základ, a navíc ve skvělé kvalitě. Dobové nádobí, stylové servírování…to nadchne víc, než nějaká francouzská bageta. Jak jsem zmiňovala, mají výborný chleba. Na první pohled se mi zdálo, že jsou v košíku hamburgerové žemle, ale je to opravdu moc dobrý chlebík. Krom něj se v ošatce najde i nějaký ten rohlík. Na kamnech najdete upečený koláč, ovoce, zeleninu, vajíčka a párečky… Ve studánce dobrý sýr a šunku, paštiku, máslíčko a nějakou další tradiční českou dobrotu… Z kamen si žufánkem zalijete čaj v dobovém hrnečku… A pak zasednete za stůl a vychutnáváte tu nádheru přítmí ozářeného svícemi.
Zámek Dětenice
Po snídani jsme se vydali na prohlídku zámku s čarodějnicí. Vtipně podaný výklad byl pro nás mnohem zajímavější, než stovkou milníků proložený naučený výklad. I když i takové mám ráda, protože se často dovím zajímavé věci z historie. Dověděli jsme se o historii zámku, která mimochodem je fakt zajímavá. Dověděli jsme se střípky z života na zámku… a hrozně rychle to uteklo, ačkoli prohlídka trvala asi třičtvrtě hodiny. Zámek je krásný a výklad pobaví rozhodně nejen děti.
A to už bylo vše. Prohlídku pivovaru jsme už neabsolvovali, ale pravděpodobně se ponese ve stejně originálním provedení. Stejně tak, jako se v netradičním duchu nese každá součást Dětenic. A o tom je výjimečnost tohoto místa. Dokonale hrané role, které vás přesvědčí, že jste se dostali zpět do minulosti.
Díky za takový zážitek, milé Dětenice. A děkuji hlavně mému Honzíkovi, díky němuž jsem takový zážitek mohla zažít!
