Do třetího trimestru jsem vstupovala už poněkud neohrabaně a bolestivě. Mateřskou jsem si zařídila na 6 týdnů před termínem porodu (nastupuje se 6-8 týden před) a přesně ten šestý týden už jsem byla ráda, že víc už do Prahy vlakem nebudu muset dojíždět.

Tři důvody, proč byla mateřská vysvobození

Důvody, proč jsem za to byla ráda, byly minimálně tři. Jednak mě začínala bolet pánev a chůze tím pádem byla bolestivá. Když jsem vylezla po půl hodině z vlaku, ještě navíc přidušená z roušky, kráčela jsem si od nástupiště jako pochroumaná verlybka. Vždycky jsem byla zvyklá chodit rychle a teď najednou vidím, jak mě míjí lidi v opačném směru, než jsem byla zvyklá. Ale to mě nestresovalo – nebylo se kam hnát, do práce jsem vždycky jezdila brzy, ještě za klidu, kdy není Praha plná lidí deroucích se skrze dveře tramvají, aby si ukořistili místo k sezení. No, je k politování, že se jen v jediném případě zvedl chlapec, jinak mi nabízely místo k sezení ženy – ženy, které už byly ve věku, kdy si samy zasloužily ulevit nohám a zádům. A to ještě bylo v případě, kdy si někdo všiml, že tam stojím s velkým těhubřichem. Jinak si toho obrovského břicha, které v teplých dnech neskrývalo nic, než triko, nikdo „nevšiml“, aby mě pustil. Smutná doba…

Než jsem si to od vlaku stačila dokráčet k zastávce tramvaje, stihla jsem asi stokrát přepočítat čas, který mi schází k dojezdu do kanclu. Proč? Protože prostě nutně potřebujete mít ve třetím trimestru záchod pokud možno stále na blízku 🙂 Takže to je ten druhý důvod. Ale jak se ukázalo, a později se k tomu dostanu, stál za touhle nepříjemností hlavně jinčí problém, než rostoucí miminko.

Ten třetí důvod, proč jsem byla za mateřskou šťastná totiž byl, že se mi opět po roce vrátil problém, který hodně ženských zná – zánět močáku. A nejen ten a nejen jednou. Bohužel, stejně jako minulý rok, i letos koncem léta to přišlo. Jenže zatímco mimo těhotenství s víceméně klidem vyřešíte problém antibiotiky, když máte to malé bezbranné mimi uvnitř sebe, nechcete mu dát dávku chemie a snažíte se dělat co proto, aby ty problémy odezněly i bez zásahu doktora. A teď si vemte – jedete dlouho do práce, už tak hledáte záchod ani ne po hodině a ve chvíli, kdy přijde tohle, myslíte na svatý grál (rozuměj wc) už 100 metrů od baráku. „To dáš, to dáš!!!“ říkala jsem si v duchu.

Zánět první – první antibiotika v těhotenství

Ještě že mám tak báječnou šéfovou a mohla jsem před nástupem na mateřskou zůstat v den – dva v tom nejhorším doma. Zkoušela jsem brusinky, čaje – jen ty, které těhotné můžou, takže kopřivu, borůvku (brusinka byla všude k sehnání jen ve směsích s nedovolenými bylinami), šípek… Zkusila jsem i Blokurimu na doporučení – což je D-manosa – sacharid, který pomáhá ty potvory dostat ven z těla. Dávala jsem si colostrum na posílení imunity. Objednala jsem si ještě homeopatika, ale než dorazily.. Po pár dnech už šlo do tuhého a já musela po zástavě breku a výčitek odjet chtě nechtě k doktorovi.

Strašně mě to mrzelo, že jsem to nezvládla – strašně! I když za to třeba nemůžu, tak náš Honzíček taky ne. Ale samozřejmě jsem věděla, že jakmile se zánět rozjede ve velkém, je to pro miminko mnohem horší, než nasazení antibiotik. Navíc jsem měla obavy, jak silný driák mi doktor předepíše.

Mít skvělého doktora je super, mít báječného přítele je k nezaplacení

Musím v tomhle případě vyzdvihnout, jak moc mile mě můj praktický doktor překvapil. Snažil se a hledal pro nás ty nejméně nebezpečná antibiotika a nakonec mě na týden vybavil atb Duomox 500, které mi hned do druhého dne ulevily. Bylo cítit, že i Honzíčkovi je trochu líp, protože se tam zase vesele hemžil, ne jako den předtím, kdy chudák musel vycítit ten hrozný stres a obavy krom samotného zánětu. A samozřejmě, kdo mi pomohl nejvíc na duši, byl můj poklad Honza. Ten se mnou ještě večer ten hrozný den absolvoval předporodní kurz v porodnici. Tomu se říká statečnost! S ním je tíha veškerých trable poloviční.

Další zánět – alternativní cesta

Po necelém týdnu mě doktor pozval na kontrolní vyšetření (včetně laboratorního), na němž se ukázalo, že antibiotika skvěle zapůsobila a měla bych mít pokoj. Jenže… To netrvalo dlouho. Zbýval mi poslední týden před mateřskou a já už zase nevěděla, co se sebou. Ten pitomej pocit dorazil v neděli ráno – necelý týden po dobrání antibiotik. Nasadila jsem homeopatika Cantharis, která jsem doposud nezkoušela, protože předtím na ně bylo pozdě. Nadopovala jsem se colostrem a pila, pila a pila.. Strašně rychle se během dne zánět zhoršoval, až došlo na nejhorší, a tak jsem hned v pondělí ráno volala zase doktorovi. Poradil mi co 4 hodiny pít Blokurimu a dorazit druhý den na kontrolu. Naštěstí byly problémy o něco menší, než v neděli, a tak jsem se rozhodla, že když mám ještě celý jeden den na to bojovat sama, tak budu! V Benu lékárně jsem si krom Blokurimy koupila i ty homeopatika, která jsem si nechala doma – Cantharis 9ch. S lékárnicí, která se evidentně dost vyznala, jsme probíraly i tinkturu z lichořeřišnice, brusinky, čaje…

Mimochodem důvod, proč chodím do Benu je ten, že tam prakticky vždycky narazím na schopnou lékárnici. Doteď jsem nevěděla,  že je dobré se třeba konkrétně brusince a dalším kyselým ingrediencím vyhnout, pokud piji Blokurimu, protože tyhle věci snižují její účinnost. Od kolegyně, která je v homeopatikách mnohem zběhlejší , ten den dověděla, že homeopatika v první chvíli můžou problémy zhoršit, ale pak už se stav lepší. A právě tak to i bylo.

K doktorovi jsem druhý den šla s mírnými obtížemi a podle kontroly, kterou narychlo provádí pomocí nějakého přístroje v ordinaci, se zjistilo, že to není tak moc akutní, abychom hned nasadili antibiotika. V laboratoři udělali ještě větší rozbor. Čekala jsem na výsledky pár dní, kdy už jsem oproti neděli (dne nástupu zánětu) cítila velkou úlevu.

A tehdy mě potěšil znovu, protože neměl za cíl dostat do mě další antibiotika, ale poradil mi dál pít Blokurimu a užívat homeopatika s varováním, že kdyby náhodou, ať se hned stavím. Já jsem s tímhle naprosto souhlasila.

Všechno bylo dobrý a za pár dnů… to už bylo konečně na mateřské – vlastně první den mateřské, pokud se nepletu… Chytla mě velká bolest vycházející v oblasti boku – od ledviny a šla do břicha. Jednou jsem tohle zažila, když se mi zánět dostal rovnou do ledvin. Chtěla jsem navštívit svého praktika, ale jelikož ten den mě čekala ještě poslední návštěva své gynekoložky, on mi připravil lékařskou zprávu a poslal mě k ní, protože by mě stejně musela vyšetřit. Prý poslíčci…no, já teda ještě sice nikdy těhotná nebyla, ale tahle prudká bolest v citlivé dráze, kterou znám, se moc nepodobala stahům dělohy. Co naplat, druhý den mi bylo naštěstí lépe a fungovala jsem tak nějak dál.

A mimochodem, neustálou potřebu vyhledávat wc jsem tedy jednoduše přičítala velkému miminku.

A do třetice zánět jako blázen

Bohužel netrvalo dlouho a koncem 35. tt se o mě zase něco pokoušelo. V dnešní době, kdy vás řada lidí nařkne, že roznášíte koviďáka při nevinném kýchnutí, je opovážlivé říct, že máte zvýšenou teplotu. Když se mi ale takhle po odpoledni 3 dny zvyšovala teplota až k horečce, odvezl mě Honzík na pohotovost do Krče. Tam byla naštěstí rozumná doktorka. Poslechla si čistý a klidný dech, žádné příznaky na virové onemocnění nevyzjistila, ale snažila se přijít na to, co by mi mohlo horečku vyvolávat. A ptala se samozřejmě i na močové cesty, protože s tím tam chodí řada, především těhotných, pacientek. Raději mi doporučila stavit se u svého praktického doktora.

Toho teď vídám častěji než kamarádky. Ale co se dá dělat. Naštěstí je můj Dr. fakt člověk, ke kterému chovám velkou důvěru a respekt a nikdy mě nezklamal – naopak! Bylo pondělí ráno, byla jsem zesláblá z horeček, lidi v čekárně na mě koukali „divně“ – asi jako bych byla nemocné nebo co 🙂 Nechal mi samozřejmě udělat podrobné krevní testy a ještě ten den mi z výsledků vyzjistil zánět ledvin, čemuž i naznačovala nastupující bolest té „citlivé dráhy“, o níž jsem psala – od ledviny do břicha a začínala bolet i druhá ledvina.

Paralen, který jsem od víkendu s opatrností brala po půlkách na snížení horečky, pomalu ztrácel účinnost. Bylo mi fakt děsně… Doktor mi ještě ten podvečer poslal recept, abych hned mohla brát antibiotika. Absolutně jsem neměla sílu někde v myšlenkách zase přemýšlet o jejich vlivu na miminko, protože jsem si byla jistá, že horšího pro něj v aktuální chvíli není nic. Začala jsem tím pádem léčbu opravdu co nejrychleji to šlo. Noci byly hodně krušné, ale den po dni se stav zlepšoval.

S Honzíčkem jsme jeli na kontrolu v zásadě co nejdřív poté, kdy jsem získala diagnózu a začala brát atb. Vyjeli jsme s Honzou do porodnice v Thomayerově nemocnici v úterý dopoledne, abychom nic nezanedbali a ujistili se, že je vše v pořádku. Ač byly zrovna ambulantní hodiny, kdy byly naobjednané pacientky na kontrolu, v mém stavu, když mě viděli, mě vstřícně a bez řečí vzali přednostně. Moc bych chtěla vypíchnout chování všech, se kterými jsem tam přišla to dopoledne do styku. Setry měly napilno, přesto byly tak milé, trpělivé, pomáhaly… Doktorka totéž! Honzíčka daly na monitor, pak zkontrolovaly mě a provedly ultrazvuk. A vida! Náš Honzík už má ve 36. tt. 3 kilča! Malinký nebude. Zato já za těch pár dnů zhubla 3 kila.

S úlevou jsem odcházela zpátky za Honzou, který tam na mě (ne)trpělivě celou dobu čekal.

Jak se po léčbě ukázalo, neustálá potřeba chodit na wc nebyla ani tak způsobená tím, jak je Honzík velký, ale tím, že už se v těle rozvíjel tenhle problém.

Pro doplnění  – doktor mě ještě po kontrolním vyšetření po dobrání atb poslal znovu asi po týdnu na krev a vyšetření z moči, aby viděl, že se infekce opět v těle nerozvíjí. Píšu to jednak z důvodu, že jsem fakt vděčná za jeho skvělou a důkladnou péči a druhý důvod se dovíte o pár řádků níže.

Dělení se o místo i výživu s prckem v břiše

Jak mimčo roste, začínáte čím dál víc cítit, jak vám ubírá místo v těle, kde by za normálních okolností mohl například žaludek v klidu dělat svou práci, aniž byste si toho všimli. Pálení žáhy a neustálý pocit plnosti – prakticky non-stop pocit, se kterým jsem bojovala non-stop přísunem vody. Jakože bez vody jsem nemohla jít ani na procházku. Bez vody u postele bych neusnula. Bez vody už jsem nebyla schopná už pak jet autem do Prahy na kontrolu – dvacetiminutová cesta. A to jsem nemusela být zrovna najezená.

Taková ta doporučení, která se běžně dávají na pálení žáhy, v tomhle případě nefungují. Jak jsem říkala, v břiše se dělíte o prostor, který jste měli dřív pro sebe, s miminkem velkým půl metru. Je to fakt znát. Takže i když budete jíst sebezdravěji, žáhu a tak vůbec svoje trávení neukočírujete.

Co taky zcela nepodchytíte zdravou stravou, je zajištění dostatku vitaminů a minerálů, o které se také dělíte a je jich potřeba do sebe dostat větší množství, než obvykle. Tudíž jsem užívala od druhého trimestru do 34. tt Femibion 2, který obsahuje řadu látek podporující zdravé těhotenství. Jeden z prvků, který ale jde dočerpat fakt obtížně a lehce se i následkem porodu ztrácí, je železo. V průběhu těhotenství ukázaly nižší množství hemoglobinu v krvi klasické krevní testy, na které se chodí. Pro tvorbu hemoglobinu je nutný právě dostatečný přísun železa.

Bohužel s mojí gynekoložkou je špatná domluva, a tak vůbec jsem zklamaná, že moje dotazy během těhotenství nepadaly na úrodnou půdu. Když mi tenkrát zjistila málo hemoglobinu v krvi, ani mi to neřekla a už mi na něco psala předpis. Ptala jsem se proto, na co mi píše předpis. Napsala mi jedno platíčko – na jeden měsíc, nějakého doplňku Maltofer s obsahem železa. Bylo to, tuším, v první polovině druhého trimestru. Takže jsem po dobrání začala brát zmiňovaný Femibion a chystala jsem se k nákupu Globiferu. Je to přírodní hemová forma železa, která se lépe vstřebává, protože je zkrátka přirozenější.

Právě ve chvíli, kdy mi psala recept, jsem se jí na tenhle doplněk ptala. Už z důvodu, že jsem ho brala asi před rokem, kdy jsem na základě některých příznaků a z testu pro domácí testování zjistila, že mám železa opravdu trochu méně. Po 3 měsíční kůře jsem se cítila mnohem líp, ale laboratorně jsem doplnění železa podchycené neměla. Tenhle prvek se špatně doplňuje normálně, natož pak v těhotenství. Doktorka na mě koukala hrozně nedůvěřivě, načež mi řekla: „No tak vidíte, že vám moc nepomohl, když ho máte málo.“ Aha – takže to, že v těhotenství potřebujete vitaminů a minerálů získat víc, protože je to po celou dobu nedostatkové zboží, je jistě druhotná věc, protože prostě v první řadě doplněk nezná, a proto nepomáhá, a hotovo.

Vůbec jsem se s ní o tom dál nebavila a Globifer si ve třetím trimestru koupila. Pro doplnění hladiny železa v krvi se doporučuje brát tak 2-3 balení (1-2 tablety denně). S užíváním jsem začala v období před tím velkým zánětem. A jak jsem psala, bylo mi provedeno několik krevních testů cca 10 dní po sobě. Normálně se k výsledkům krve člověk nedostane, pokud si o ně nezažádá – anebo ho doktor nevybaví lékařskou zprávou a výsledky z laborky do porodnice, aby měli komplet přehled o zdravotním stavu a léčbě.

Když jsem si takhle brala zase jednou tabletku Globiferu, napadlo mě podívat se na hladinu hemoglobinu v krvi. Vůbec nerozumím výkazu z laborky – samé zkratky čehosi, ale je tam pár položek, jako například hemoglobin, kde se chytáte a tušíte, co ukazatel měří.

Bylo pro mě super zjištění, když jsem viděla, jak po těch pár dnech jeho hladina roste o pár jednotek, kdy se skoro dostávám do normální hladiny hemoglobinu v krvi. Takže Globifer pomáhá!! A to jsem nedobrala ani celé balení. Takže pokud můžu doporučit nějaký doplněk s obsahem železa, je to právě tenhle. I z toho důvodu, že oproti jiným, které, jak jsem se dověděla, způsobují nevolnosti, ho můžete brát kdykoliv během dne a není po něm špatně.

Poslední dny před porodem

Přestože se Honzík hlásil k porodu už skoro měsíc před termínem (v době horeček při zánětu), teď už jeho doba přišla a já netrpělivě čekám, kdy vyrazíme do porodnice. Právě dneska mám totiž první termín porodu… Musím přiznat, že se teď cítím moc dobře. Sice unaveně a potřebuju víc odpočívat, přesto v porovnání se zkušenostmi ostatních maminek, se můžu radovat, že nejsem oteklá, víceméně mě nic nebolí (už ani ta pánev) a prostě se už můžu jenom těšit.
Tašku mám sbalenou už několik týdnů, protože jsem nemohla s jistotou vědět, zda mě nechají Honzíčka vlivem zánětů donosit. Našemu pokladu se v břiše evidentně líbí a já tím získávám čas na přemýšlení, co se stane, až se to stane.

Nepřehrávám si hororové scénáře porodu. Ani se nebojím, že to potom nezvládneme. Nebo dobře, jsem nervózní z prvních dnů 🙂 To, co mi v hlavě především běží, je změna. Obrovský převrat v životě, který nastane narozením toho drobečka. Najednou nebudu mít „svůj volný čas“. Všechno se bude točit kolem potřeb někoho dalšího, a bude to ten, který vznikl díky neskutečné lásce, v kterou jsem už ani nedoufala. Potkala jsem neuvěřitelného člověka s výjimečnou duší, který je ten nejlepší přítel na světě a bude báječný táta. A tenhle malý poklad, doslova, je naše láska. A změna, kterou do našich životů Honzíček přinese, není opět nic jiného, než…láska.