Než jsme se vydali do Kroměříže, udělali jsme to samé, jako asi většina výletníků – na Bookingu jsme si dva měsíce předem zarezervovali hotel na dobu kolem svátku 8. května, který vycházel perfektně na úterý, tudíž s jedním dnem dovolené to dalo 4 dny volna. Myslím, že toho využila asi valná část pracujících. Podle toho to taky tak vypadalo v sobotu ráno na dálnici. Snad celá Praha se zasekla hned na začátku D jedničky, kde se tvořila více jak desetikilometrová kolona už kolem deváté ráno na prvním rozkopaném úseku. Jakmile se nám podařilo zdolat první kolonu, užívali jsme si celkem plynulé jízdy až do Kroměříže. Tam nás čekalo jiné překvápko.
Toto je starší recept převzatý z mého blogu Vařeniště.cz
Publikován: 9. 5. 2018
První den
Podle hodnocení návštěvníků jsme vybrali jeden z nejlepších hotelů – La Fresca stojící uprostřed historického centra, tedy na Velkém náměstí. S hodnocením 9,1 bodů nám tenhle 4hvězdičkový hotel dával příslib skvělého ubytování s velice slušným servisem. Když jsme přijížděli na náměstí, začali jsme očima kmitat po hotelech a hledat parkoviště, které by mu náleželo. Jenže tak to v Kroměříži nechodí. Celé město je takové parkoviště, prostě si někde ulovíte místo. Není to tak, že by jich tam bylo málo, naopak je tam spousta parkovacích míst, ale lidí, kteří se chtějí tamějšími krásami pokochat, je mnohem víc!
Ale zadařilo se. Hned před hotelem La Fresca jsme zabrali volného fleka a namířili si to k recepci, abychom dostali nějaký lísteček nebo tak něco a neplatili pokutu. Měšťáků vyhlížejících svou oběť tam jezdí vcelku dost.
První dojem z hotelu
A tak jsme přes hezkou zahrádku hotelové restaurace vstoupili dovnitř. Za dveřmi jsme čekali recepci, ale potkali jsme se jen se třemi jídelními stoly přiléhajícími k restauraci. Vyšli jsme s Davidem proto ven a hledali další možnost vstupu na recepci. Nic. Takže jsme prošli zpět do restaurace, abychom se zeptali servírky. – „Tohle je recepce.“ Aha… Hledat recepci v restauraci mě nenapadlo a to tím spíše, když přijedete do 4 hvězdičkového hotelu. Ale tak dobře. Slíbila jsem si, že nebudu kritická a nad 5 minutovým čekáním na rozlítanou servírku, která potřebovala obsluhovat hosty, prostě mávnu rukou. Pokladna v restauraci mimochodem sloužila i jako bookační systém pro hotel. Když tedy paní obsloužila hosty a zodpověděla své kolegyni dalších sto tisíc otázek „jak se dělá to a to“, měla pár minut na to, aby nám dala klíč, vzala si od nás peníze za celý pobyt, tedy 4 500 Kč za 3 noci a popřála nám pěkný pobyt.
Arcibiskupské vinné sklepy
Bylo něco málo po 13. hodině, tedy začátek doby pro check-in. Dorazili jsme do Kroměříže včas, abychom stihli prohlídku Arcibiskupských vinných sklepů. Jediná prohlídka za den začíná totiž o 14. hodině, přičemž v neděli a pondělí je zavřeno. Vzhledem k tomu, že jsme chystali odjezd v úterý ráno, nebyla jiná šance, kdy se na prohlídku vinných sklepů, založených již ve 13. století, podívat.
Zavazadla jsme proto nechali v autě a mířili rovnou směrem k zámku. Sklepy najdete hned kousek pod zámkem, když budete pokračovat rovně po cestě kolem jeho vstupu. Na konci uličky zahnete doprava, dolů, tedy k Podzámecké zahradě a jste tam. V místě prodejny mešních vín, které se tam v Kroměříži vyrábějí, si můžete rezervovat právě i prohlídku sklepů spolu s degustací 4 vzorků vín z místních sklepů. Na prohlídku se vejde maximálně 40 lidí. Měli jsme kliku, sice si před námi udělala rezervaci prohlídky četná zájezdní skupina, ale ještě jsme se na prohlídku vešli.
Základní vstupné vás vyjde 60 Kč/os. Pokud chcete degustovat 4 vybrané vzorky, přidáte ještě 80 Kč navíc. Chuťově víno sice za moc nestálo, ale je to zase něco jiného a zkrátka mešní víno je prostě něco, co neochutnáváte denně. A jestli za to stojí samotná prohlídka? Určitě ano. Sklepy jsou velké a mají svou historii a kouzlo. Určitě tam zajděte a užijte si to i s degustací.
Restaurace hotelu Bouček
Po prohlídce vinných sklepů jsme se vrátili na náměstíčko, abychom si dali pozdní oběd. Hned vedle našeho hotýlku stojí Hotel Bouček. Už nevím, co přesně nás tam nalákalo, ale možná to byla Davidova intuice. Má prostě na dobré restaurace čuch. Byly už tři hodiny odpoledne, proto byl v restauracích relativně klid. Jídelní lístek, resp. ta stálá nabídka restaurace se mi zamlouvala. Chloubou menu rozhodně nebyl smažák, ani kuřecí řízek. Našli byste tam třeba jelení guláš, candáta na ragú z chřestu, steaky, anebo české speciality. Mimochodem dávám plus za grafické zpracování jídeláku 🙂
Měla jsem chuť na něco jednoduchého, konkrétně třeba na kuřecí steak s grilovanou zeleninou. Dost mi vytrávilo, takže jsem si ještě přiobjednala vařené brambory. Většinou se v restauraci setkám s tím, že z poloviny je grilovaná zelenina hlavně o cibuli, což tady se naštěstí nestalo. Bylo to fakt dobré. David šel do klasiky – svíčkové. Trochu mi bylo líto, jak malou porci můj chlap dostal. Chuťově sice bezva, ale nedivím se, že se po celém dni, kdy stihl snídani a zmrzku na pumpě, těšil na večeři. K servisu dodám už jen to, že se tu setkáte s příjemnou, profesionální obsluhou a posezení je tu příjemné.
Podzámecká zahrada
Během odpoledne jsme stihli ještě procházku rozlehlé Podzámecké zahrady, kterou zdobí nádherní pávi. Děti určitě potěší zvířátka na drobném zámeckém statku nebo opice ve voliérách hned u vstupu. V areálu je i kavárnička a bistro. Dva historické objekty jsou k tomuto účelu fakt vkusně zřízeny. Komu by se nechtělo běhat v parku po svých, může využít vláčku, který tuším vyjíždí pod zámečkem v zahradě. My jsme si to ale obšlápli pěšky a bylo se rozhodně čím kochat.
Restaurace Radniční sklípek
Večeři jsme si dali v Radničním sklípku. Restaurace náleží Hotelu u Zlatého Kohouta. Je nahoře na rohu náměstí. Radniční sklípek je z boku přes roh, má velkou zahrádku. Tady mě meníčko potěšilo ještě víc. Navíc je tu dobrý výběr piv. Já nejsem velký milovník piva, ale okoštovala jsem pivo Maxmilián z místního pivovaru a Sedláka z nějakého dalšího drobného lokálního pivovaru. A to jídlo!!! Jídlo bylo báječné! Večer jsem měla chuť na salátek. Moc mě potěšilo, že zde žádné jídlo v nabídce nepodceňují a každé z nich tu má své místo, právě i salát, který často slouží v jídelních lístcích jako „vata“. Cokoliv si v Radničním sklípku dáte, bude výhra! Salát s čerstvým sýrem byl dochucen výýborným dresinkem a ořechy. Sýr byl od lokálního dodavatele. Stejně tak i vyzrálé bio hovězí, které si dal David. Steak s hříbkovou omáčkou a hranolky nejen, že dobře vypadal, ale ta chuť! Omáčka voněla až mě pod nos. Ochutnala jsem a oba jsme shodli na tom, že jsme v žádné restauraci neměli lepší houbovou omáčku. Paráda! Prostě krása! Jídlo bylo připravené relativně rychle na to, že restaurace byla odspoda nahoru nacpaná. A přesto nás obletoval příjemný personál, kterému nečinilo obtíže obsloužit vás s grácií a úsměvem.
Druhý den
A teď zpátky do hotelu. Hotel La Fresca, jak jsem zmiňovala, o sobě na netu pěje spoustu chvály. Taky tak krásně vypadá. Fotky, které na Bookingu i u nich na webovkách najdete, jsou sice trochu nadnesené, protože jde o ty dvě topovky pokoje, ale i tak se mi prostředí strašně moc líbí! Je tam i čisto. Fakt krása.
Ale není všechno zlato, co se třpytí. Když opomenu, že snídaně o víkendu začínají až v 8, což může vaše velké plány trochu brzdit, nemůžu si odpustit narážku na servis. V osm hodin! Takže když v osm hodin přijdu, předpokládám, že si dojdu nalít horkou vodu, vrazím do hrnku pytlík s čajem a jdu vybírat jídlo. Jenže, chytnu konvici, liju vodu a servírka mi povídá: „Ta ještě určitě nebude teplá.“ Ahaaa… Sháněla jsem tedy alespoň vodu na svlažení rtů, než se dočkám čaje, ale bohužel, ještě jí nestihli založit. Šla jsem se tedy porozhlédnout na bufetový stůl. Ráno si ráda dávám jogurt s ovocem a nějakým müsli. Ovoce jsem nějaké našla, ale když rvete hrozny na menší větvičky, abyste si trapně ke stolu neodnesli celý hrozen, trochu vás to nas..štve, protože než se vám to povede, stačíte se ujistit, že jediné müsli, které tam najdete je dost fádní našedlá hnědá granola. Na chuť nebyla špatná, ale jediné, čím jste si jogurt mohli vyšperkovat, byl vedle toho kandovaný ananas, cornflakes, rozinky a chia semínka. Míchaná vajíčka? Jen na vyžádání za penízky. Neřekla bych, kdyby nešlo o čtyrhvězdu. Na bufetovém stole v icekýblu stál zavřený sekt. Kdyby se mi nechtělo bojovat s uzávěrem, asi bych se raději trochu cinkla. A měla jsem to udělat, protože když se mi podařilo udělat si čaj, zjistila jsem, že hrneček mám hned na třech místech oťukaný. Ano, stane se to. Ale ani doma už bych ho nepoužívala, natož abych riskovala zdraví svých hotelových hostů, kteří si přijeli užít pobyt v tak nádherném městě.
Když pominu těchto pár nepříjemností, byla nabídka jídla na snídaních taková…normální, uspokojující.
Velehrad
Vydali jsme se spravit si chuť výletem do necelých 30 km vzdáleného Velehradu. Jde o významné poutní místo, což mě z hlediska víry tak moc nepřitahovalo, ale církevní architektura pro mě zajímavá je. Ty velkolepé vysoké stropy, klenby…a ten klid!
Venku svítilo slunko, proto jsem mikinu nechala v autě a vyrazila jentak v tílku a kraťasech. Parkoviště je hned v centru obce u komplexu církevních budov. Na záda jsem hodila svůj nový růžový báglík Enter a už jsme to mrskali k bazilice. Jenže se tam v tu dobu sjíždělo na můj vkus až moc lidí. A byli podezřele slušně oblečení. A šli tam i jeptišky. A v tu chvíli mi to docvaklo – neděle, schylovalo se k desáté hodině. Lidé docházeli na mši do té obrovské, nádherné baziliky. No tak to je trapas. Ale co? Prostě chci baziliku vidět i zevnitř a hotovo. David se toho rozhodl neúčastnit a počkal na mě raději na nádvoří vedle obrovského kříže. Potichu jsem vklouzla za vysoká vrata. Užasla jsem! Bohužel se uvnitř nesmí fotit. Jen těžko bych dokázala vylíčit tu nádheru a posvátné kouzlo, které na vás v tu chvíli dýchne. Je to KOLOS! Vzádu přes celou loď jsem uviděla velký oltář, před nímž plály svíce. Ozvěna přenášela svatá slova do každého koutku té velkolepé baziliky. Opouštěla jsem ji celá zkoprnělá a fascinovaná.
Kostely v Kroměříži
Mimochodem, kdo má rád kostely, přijde si v Kroměříži na své. Nemůžete přehlédnout dvě vysoké věže Kostela sv. Mořice, který je od zámku co by kamenem dohodil. Je velikánský, moc krásný s impozantní klenbou. Barokní perlou mezi kostely je ale Kostel sv. Jana Křitele s velkou kopulí. Tam se dostanete akorát v době mší. Kousek dál ještě stojí Kostel Nanebevzetí Panny Marie, který jsem ale viděla jen zvenku.
Zpět do Velehradu. Prošli jsme si celý areál a místo mše jsme se vydali do podzemí. V chodbách podzemní baziliky najdete kusy původních architektonických prvků a také jeden výjimečný skvost – zlatou růži věnovanou Janem Pavlem II., který Velehrad kdysi navštívil.
Archeoskanzen v Modré u Velehradu
Hned za Velehradem je vesnička Modrá. Najdete tady nádherný skanzen. Buď můžete do skanzenu dojít z Velehradu anebo zaparkujete přímo tam. K archeoskanzenu patří ještě expozice Živá voda, ale my zůstali jen ve vesničce, resp. slovanském opevnění. Vesnička představuje život za doby Velké Moravy. Dost věrohodně. Fakt moc povedené! Tam určitě doporučuji zajet. Základní vstupné je jen 80 Kč/os.
Do Kroměříže jsme se vraceli fantastickou cestou skrz lesy, na kterou se v zimě podle značky máte vydat jen s řetězy. Příroda vás tam skoro doslova pohltí 🙂
Restaurace Maxmilián u Mincovny
Když jsme se vraceli do Kroměříže, stalo se to, čeho jsme se obávali. Celé náměstí bylo plné aut. Zaparkovat se nedalo, natož snad před naším hotelem. David musel město několikrát objet, aby se dostal do jedné z těch jednosměrek, kde na auta couvající do protisměru čekali nadržení měšťáci, aby se mu podařilo auto zaparkovat (bez pokuty). Bylo to kousek pod zámkem, zároveň kousek od restaurace Maxmilián U Mincovny, kam jsme zašli na oběd. Jde o restauraci přiléhající k místnímu pivovaru. Krásná, rychle se plnící zahrádka zvala k posezení.
O víkendu byla jejich nabídka dost omezená – kuřecí steak s dušenou zeleninou, telecí ossobuco s bramborovou kaší a restovaným řapíkatým celerem a to třetí..si už nepamatuji. Vedle toho polévka a dezert. Dost dlouho jsme čekali, než k nám dorazí někdo z obsluhy. I na jídlo jsme dost dlouho čekali. Na to, že jeli dokola pár jídel, to trvalo fakt dlouho. Navíc jídla, ke kterým dávali stejnou omáčku – ať už šlo o telecí, nebo kuřecí. Ve skutečnosti šlo o omáčku z telecího ossobuca, které se táhlo na víně. Asi jí měli dost, tak jí nalívali i pod kuře. Chuťově to bylo dobré, ale odfláknuté. Přitom jídelní lístek mají pěkný a věřím, že jídla tam vaří báječná.
Arcibiskupský zámek v Kroměříži a Cukrárna Amadeus
Konečně nás čekala návštěva zámku. U pokladny jsme mohli na monitoru sledovat časy prohlídek a zbývající kapacitu. Na prohlídku zámku jsme museli čekat dvě hodiny i přesto, že kapacita byla pro více než 50 návštěvníků. Zkrátka je spousta lidí, co moc dobře ví, že je o co stát. Základní vstupné je 170 Kč/os., ale můžete si nakoupit balíček, ve kterém jste měli vstupy do několika objektů za sníženou cenu.
Během těch dvou hodinek jsme ještě stihli vylézt na věž, znovu si prolézt kousek krásné Podzámecké zahrady a vychutnat si kafčo v cukrárně Amadeus, která patří k Hotelu U Zlatého Kohouta na rohu náměstí. A měli taaaak krásné dortíky! Měla jsem na nějaký chuť, ale snažím se v tomhle krotit, tak jsme zlanařila Davida, aby si nějaký vybral a já od něj ochutnám. Původně si vybral jen kopečkovou čokoškovou zmrzku. Ta ušla, ale na tu točenou, kterou prodávali v ulici o kousek dál, se asi žádná ve městě nevyrovná. Takže jsem to zkoušela dál, až jsem ho zlomila. Šla jsem mu vybrat kousek čokoškového, protože u něj čokoládové dobroty prostě bodují. Ten byl! Dvě lžičky a byla jsem spokojená 🙂 A obsluha? Jak paní u pokladny, slečna, která nandávala dortíky na talířky, tak i pán, který vám ty dobroty donesl – všichni byli bezvadní. S úsměvem to chutná vždycky ještě o něco lépe. I prostředí bylo moc příjemné – romantické, jemné…jednoznačně sem musíte na kousek ráje zajít taky.
Žádné zdlouhavé čekání se tedy nekonalo, dvě hodiny naopak utekly jako voda a nás čekala komentovaná prohlídka reprezentačních sálů. Během hodiny a půl jsme prošli dvě patra krásně zdobených, honosných sálů, z nichž zrak přecházel. Velká krása! Církev byla vždycky při penězích, takže si asi umíte představit, jaká nádhera na nás v zámku čekala. Ano, byla a je to církev, která vlastní tuto památku hodnou zařazení na seznam světového kulturního dědictví UNESO. I teď je majetkem církve, ačkoli po určitou dobu náležela státu. Arcibiskupové byli velice vzdělaní, čehož je důkazem fascinující sbírka knih čítající asi 80 tisíc.
Upozornění pro ty, kteří se na zámek chystají: Vezměte si na nohy boty, které jdou snadno vyčistit anebo je těžko zničíte. Prostě takové, které červené papuče, kterými prošmajdáváte první patro, nestačí zničit a otlačit vaše boty. Nebyla jsem jediná, kdo se s tímhle nemilým překvapením setkal po vyzutí papučí.
Restaurace v hotelu La Fresca
Večeři jsme se rozhodli absolvovat v našem hotelu La Fresca. Vínko mě moc potěšilo – suchý vlašáček pohladil na jazyku. Za to jídlo za moc nestálo. Vidina lehkého salátu s lososem zmizela ve chvíli, kdy mi talíř salátu zastřeného vrstvou majonézového dresinku přistála na stůl. Bývalo by to bylo bezva, kdyby míchaný salát ve skutečnosti neznamenal smíchaný ledový salát s majonézou a hořčicí. Stačilo by jen ubrat na majonéze a bylo by to vcelku dobré. Chutné krutonky, losos také dobrý, ale prostě ta majolka… škoda. David si vybral jehněčí kolínko pečené na bylinkách a červeném víně, se špenátem a gratinovanými bramborami. Jehněčí se vína asi nedotklo, ale bylo měkké, docela ušlo…špenát taky a brambory byly fajn. Někdo si dal práci s tenkými plátky brambor seřazenými do stejnoměrných vrstviček. Bohužel i tak to bylo nejslabší jídlo z restaurací, které jsme stačili navštívit.
Můj milovník zmrzliny si šel zlepšit chuť točenou zmrzkou do již zmiňované ulice nad náměstí. Při našem ploužení večerní Kroměříží jsme v Riegerově ulici, prakticky hned v té vedlejší od točené, narazili na další zmrzlinárnu. Postarší Ital nandal Davidovi dva kopce lahodné zmrzky, která byla tak příjemně sametová!
Třetí den
Od soboty do úterý probíhala na výstavišti Floria na konci města výstava květin. Měla jsem chuť načerpat trochu inspirace a pokochat se krásnou květin, vyrazili jsme tedy pěšky na výstaviště. Nedošlo mi, že v pondělí bude výstaviště cílem zájezdových autobusů plných seniorů. Přišlo mi to k smíchu – my a další tisíc seniorů jsme mířili k pokladnám. Kytiček a nejen jich tam bylo spousta. Bonsaje! Od malička miluji ty zakrslé stromečky, které, ač mají spoustu let za sebou, zůstávají stále stejně titěrné a roztomilé. Bohužel už se mi kdysi povedlo dvě bonsajky zlikvidovat. Jenže jsem si moc přála odnést si malý jilm domů a naivně věřím, že se mu u nás bude dařit. Když jsem si tedy od slečny poslechla detailní instrukce týkající se péče, nic už mě nezastavilo.
Oběd v Radničním sklípku
Na oběd jsme zavítali na zahrádku Radničního sklípku. Čekaly nás opět šikovné a příjemné servírky a to jídlo! David si pochutnal na poctivé svíčkové a dobrém pivku a já si labužila nad rozpečeným kozím sýrem s restovanou zeleninou. Bájo! Radniční sklípek je prostě nejlepší! Ačkoli, ještě nás čekala návštěva pivovarské restaurace Černý Orel na stejné straně náměstí, nicméně na opačném konci a to mohlo hodnocení změnit. Kdykoliv jsme tam chtěli zajít na jídlo, byly všechny stoly obsazené. Proto jsme si tam udělali rezervaci v době, kdy jsme čekali na prohlídku dalšího skvostu na zámku – Sala Terreny.
Sala Terrena
Sala Terrena je soubor 5 místností v suterénu, kterými se vcházelo na zahradu. Dvě z těch místností jsou umělé jeskyně, zajímavé dekorované. V jedné z nich – Vodní Grottě – stojí uprostřed taková menší pyramida zkamínků. Z jejího vrcholu stříkala fontána. Další vodotrysk vyvěral od sochy umístěné ve výklenku v jedné stěně. Jde o hodně originální umělecky zpracované architektonické dílo. Pokud byste váhali, jestli vás čeká v prostorech úplně dole v zámku zajímavá podívaná, tak si buďte jisti. Ty malby, propracované dekorace, mozaiky… prostě nádhera! Na zámku se natáčel i známý film Miloše Formana – Amadeus.
Květná zahrada
Téhož odpoledne jsme se ještě vydali do Květné zahrady. Cesta od zámku do Květné zahrady vám zabere tak půl hoďky. Dostanete se tam podle šipek umístěných v dlažbě chodníku. Uprostřed nádherné rozlehlé zahrady je rotunda, kam se také můžete vydat s průvodcem. Tuhle prohlídku už jsme ale neabsolvovali. Základní vstupné do zahrady bez průvodce vás vyjde na 80 Kč/os.
Černý Orel
Uchození jsme se doploužili na Velké náměstí. Přestože nás do hostiny v restauraci Černý Orel dělilo ještě pár hodin, zasedli jsme na zahrádku restaurace alespoň na drink. Dostala jsem totiž hroznou chuť na Aperol Spritz 🙂 A tak jsem si dala do jedné a do druhé nohy, David uhasil žízeň lahodnou jedenáctkou jejich vlastního pivka a v klidu jsme pozorovali hemžení na náměstí. Přestože náměstí bylo stále zaplněné auty, nebylo na náměstí moc rušno.
A teď dlouho očekávaná hostina v restauraci Černý Orel. Jídelní lístek nás lákal hned na několik jídel. Zaujal mě například steak se sladovou omáčkou, burger s grilovaným halloumi sýrem a mrkvovými hranolky anebo salát s krevetami avokádem. Nakonec jsem si vybrala telecí medailonky. David měl stejné chutě, takže jsme po chvíli dostali dva skoro stejné talíře. Nepatrně větší porce připlula ke mně. S Davidem jsme talíře vyčenžovali a pustili se do toho. Šlo fakt jen o nepatrný kousek, to by nevadilo. Spíš mi vadilo, že na každém talíři vypadala grilovaná zelenina jinak. Kuchař při rozdělování přílohy asi moc nepřemýšlel. Jeden talíř samá cibule a druhý talíř pěkně barevná zeleninová příloha.
David je milovník tataráku, proto si ho dopřál místo sladké bodky nakonec a mě k němu svedl taky. Což to já ho mám taky ráda, ale nesnáším smažené topinky. Proto jsem poprosila o „pár nesmažených kousků pečiva“ a přinesli krásně dokřupava nasucho opečené topinky, na kterých chutnalo to vyzrálé šťavnaté maso moc dobře. Napadlo mě, jak je možné, že je ten tatarák tak červený a po chvilince, kdy mě něco pošimralo na patře, mi došlo, že je to asi trochu rajského protlaku, který tam pravděpodobně suploval kečup. Což nahrávalo tomu, že nebyl tatarák tak nasládlý, zato to prostě bylo malilinko cítit. Nicméně tataráček byl pecka. Stejně tak jako jejich pivo i víno, které podávali, bylo skvělé! A to nemluvím o interiéru a obsluze. Určitě doporučujeme. Ale Radniční sklípek stále vede.
Naposledy jsme se prošli večerní Kroměříží a zamířili do našeho útulného pokojíku. Že stál náš výhled z okna za prd? Nezaplatili jsme si výhled na moře a hlavně, kdo se v tak krásném městě bude zdržovat v pokoji a koukat z okna? Hotel byl klidný, o sousedech jsme ani nevěděli.
Poslední ráno
Krásné pokoje ale nevyváží služby hotelu. Za celou dobu jsme hotelem neviděli projít nějakého provozního nebo manažera, který by na kvalitu nějak dohlížel, natož snad aby ji chtěl pomoct zvyšovat. Tudíž poslední zážitek z hotelu, který se odehrál ráno těsně předtím, než jsme ho po snídani opustili, mi dobrý dojem zkazil ještě víc.
Bylo evidentní, že v úterý ráno opustí hotel valná část hostů a to ještě předtím, než na D1 směrem na Prahu vzniknou zase obří kolony. Na snídani jsme šli asi ve čtvrt na 8. Jenže jsme zjistili, že v restauraci ještě není ani noha. Takže nám hned došlo, že jedou na „víkendový režim“ a snídaně začnou až od osmi.
Když jsme přišli na druhý pokus v osm, tak jako několik dalších hostů, zjistili jsme, že se toho zas tak nezměnilo oproti předchozímu stavu. Bufetový stůl byl založený tak tak z půlky, kafe se teprve vařilo, chyběla voda na čaj… když jsem se jí dočkala a namátkou chytla nějaký hrnek, byl opět oprýskaný. Zkusila jsem druhý, nebylo to o moc lepší, ale v rámci možností… Mezitím slečny pobíhaly, aby nanosili zbytek jídla na stůl, což se jim tak do 10 minut i povedlo, ale zato nebyly na snídaně prostřené dva stoly z těch osmi, co v restauraci byly, takže se pár přicházející na snídani trochu ostýchal, zda si může dovolit neprostřený stůl obsadit. Kvalita jídla ušla, ale když jsem si chtěla dát do misky jogurt a všimla si, v jakém je stavu… achjo… Servírky docela kmitaly, byly milé a ochotné, ale nechápu, proč snídaně začaly chystat až tak pozdě.
Ještě pár slov k detailům, které mi vyvrací vysoké kvality uvedené v recenzích. Skoro někoho podezřívám, že si ty recenze píše sám. V hotelu jsme byli od soboty do úterý. Pokojská dorazila jen v neděli. Nevadí, že nemám dokonale ustlanou postel, ale vadí mi, že když se rozhodnu netahat z domova celou láhev sprcháče, protože ten by měl být v hotelu na téhle úrovni samozřejmostí, že mi ho nemá kdo doplnit. Dostali jsme na pobyt dvě ty minilahvičky a to bylo všechno. David si dělal srandu, že být tam déle, nemáme si ani čím utřít… A víte, co je na tom smutné? Že měl asi pravdu. Hlavně, že tam místo například odličovačů ležela zabalená mejdlíčka, když u umyvadla byla plná tuba tekutého a vedle mejdlíček ležely zabalené dvě koupací čepice. Jako že bysme si třeba hráli ve sprcháči na potápěče?
Nevím, jestli tušíte, jak to chodí s klasifikací hotelů, tedy s udělováním hvězdiček. Není to tak, že chodí po hotelech někdo jako Zdenda Pohlreich a vylepuje jim hvězdičky do dveří. Jde o dobrovolné zažádání počtu hvězd majitelem hotelu a podle nich musíte splňovat nějaké parametry. Znám hotely, které mají 3 hvězdičky a cítíte se tam parádně. Podle mě je tohle hraní si na něco víc nefér vůči zákazníkům.
Ale rozhodně mi tohle nezkazilo celý dojem z nádherného pobytu v úžasném městě, které je plné krásných míst a objektů. A to počásko!
