Domů » Jak jsme se s Honzou „našli“ & naše cesta k miminku

Jak jsme se s Honzou „našli“ & naše cesta k miminku

Někdy můžete po boku člověka trávit několik let a nikdy nedostanete pocit jistoty, že s ním chcete založit rodinu a strávit zbytek života. Někdy vám stačí několik měsíců a nepochybujete o tom, že jedině s ním chcete prožívat to dobré i zlé, starat se jeden o druhého, pečovat o společnou domácnost a vychovávat spolu děti. Jasně, každý vztah je risk, lidi se mění a může vás ve vztahu potkat cosi, co vás nepříjemně ovlivní. Ale takový risk se podstupuje snáze, když věříte, že společně všechny trable překonáte.

Předtím, než začnu celý příběh vyprávět, přiznám se, že není úplně jednoduché se tu úplně otevřít a vysypat celý příběh s nejrůznějšími detaily, proto některé s dovolením vynechám, a to i z důvodu toho, že určité věci by měly být nechány jen ve vzpomínkách zúčastněných. I přesto vám chci svůj příběh sdělit. Nemyslím si, že jsem jediná, kdo se v podobné situaci ocitl. A nemusí jít ani o vztahové problémy, ale celkové o strach z rozhodování v nějaké zásadní situaci, která nás trápí. Třeba někoho z vás příběh motivuje a pohne se svým životem směrem k lepší budoucností. 

Nevidím do duší lidí kolem sebe, ale občas si všímám, že není málo těch, co ve vztahu žijí spíš ze setrvačnosti a vyjadřují se o něm jako o ne úplně spokojeném. Jaký je důvod pro žití v toxickém vztahu, který jim nic nedává a který je naopak  vysává? Nevím. Třeba žijí v omylném dojmu, jako jsem ostatně měla i já, že už jsou „staří“ na změnu a že nic lepšího je nečeká. Nechají se vláčet a čekají, jak to dopadne. Nechápu, jak jsem si tohle mohla myslet. Ráda bych vám proto sdělila toto: „Vztyčte hlavu vzhůru a uvědomte si, že není všem dnům konec. Nikdy není pozdě na změnu. Nic není nemožné a vždycky je lepší jít vstříc změně a podstoupit nejistotu, než setrvávat v nebezpečné a sebedestruktivní jistotě“. Vždycky se najde možnost, jak změnit svůj život a být spokojenější. A netýká se to jen vztahů. Nikdy neztrácejte naději a řiďte se pocitem, který v sobě vnímáte vy – nikdo jiný – váš život žijete jenom a jedině vy. Sdílet ho s někým je krásné, ale musíte cítit přidanou hodnotu z toho, že se někomu rozdáváte. A naopak, kdo chce brát, musí chtít i dávat.

Během předchozích tří let, než se můj život obrátil na ruby, jsem získala spoustu zážitků a zkušeností, které mi pomohly dostat se sem – na místo, kde se  cítím být opravdu šťastná a pyšná, že jsem udělala nejlepší možná rozhodnutí. Ač jsem nad některými kroky dlouho váhala a některé (by třeba podle někoho) nebyly úplně správné, nemůžu říct, že bych něčeho litovala, protože v danou chvíli jsem dělala to nejlepší, co jsem udělat mohla. Tedy tak jsem to cítila. Moje račí povaha je hodně ovlivněná emocemi a často se hádá s rozumem.

V jistých chvílích jsem měla pocit, že je třeba zakročit – udělat změnu a netrápit se – odejít z místa, kam jsem se dostala svou vlastní vinou. Jenže strach z následků mě hodně svazoval. Samozřejme jsem v takových chvílích občas potřebovala cítit podporu kamarádky, ač jsem věděla, že rozhodnutí bude stejně jenom na mě. Totiž, stokrát se můžete nejlepšího přítele ptát, jak by se ve vaší chvíli zachoval, ale vždycky je na vás, jak si s danou situací poradíte. Taky si stokrát můžete položit otázku „jak byste si jako nejlepší přítel poradil“, ale  i přes jasnou odpověď se těžko člověk k razantímu kroku odhodlává.

Tři roky v kostce

Ty tři roky odstartovaly jedním z nejdůležitějších milníků v životě – konec vejšky, začátek první práce na HPP. Z  vejšky jsem si odnesla trpělivost, zážitky a velké přátelství s Nikčou, klíčovou postavou v mém a Honzově příběhu. Ihned po promoci, kam mimochodem tehdy (z vlastní vůle) nepřišel můj nový přítel, jsem nastoupila do PR agentury mezi senzační lidi. Bezva kolektiv, fajn práce, perfektní šéfová. Asi málokdo má takovou kliku dostat se do své první práce, kde se bude takhle dobře cítit. Neříkám, že mi šlo všechno jako po másle a pocit jsem měla vždycky suprový, dost jsem chybovala a musela jsem se hoodně učit, ale jak pracovně, tak i osobně mi lidé v agentuře hodně pomáhali k růstu.

Část našeho týmu v agentuře, která si jednoho krásného dne v srpnu vyšplápla před východem slunce na Pražský hrad

Jak jsem zmínila, byla jsem ve vztahu. Ve vztahu, který vznikl z dlouholetého přátelství. Jak jsem také psala, odnesla jsem si (nejen z vejšky) hodně trpělivosti a tu jsem se snažila aplikovat právě i v našem vztahu, který nebyl úplně nejspokojenější. Trpělivost přináší růže, říká se… Když ale dáváte do něčeho víc energie, než kolik se vám vrací, časem vás to vyčerpá. Hledáte řešení pro zlepšení, snažíte se řešit to nejdřív klidnými rozmluvami, ale změna nepřichází – místo toho jen laxnost, nepochopení, lenost… Nechci nikomu křivdit, vím, že mě měl moc rád, jen měl naprosto rozdílný pohled na život i na „spokojený vztah“. Ze snahy o trpělivé domlouvání jsem sklouzla k nervovému výbuchu. Bouchnete jednou, bouchnete po druhé. Odchody a návraty…sliby a naivní důvěra. Myslím, že řada z vás to zná. Ale přesto se vždycky snažíme věřit v ponaučení, nápravu a lepší budoucnost. Jasně, tak to chodí v romantických filmech. A taky se tak náš scénář vyvíjel…ale na jak dlouho… Po dvou letech jsem si z dovolené, kterou jsme absolvovali po dalším „slepení“ vztahu, jsem si odvezla prstýnek – happy end, řekli byste si? Ani ne.. Za pár měsíců jeho snaha a s tím i moje radost opět pominuly. Proč já blbá zase věřila, že to bude lepší? Ale co teď? Nemůžu přeci otočit, natvrdo říct, že svatbu chci zrušit a riskovat tím napětí mezi lidmi, které znám odmalička.

Moc jsem doufala, že se stane NĚCO… Něco, co změní situaci, co mi vytrhne trn z paty, co mě navede na správnou cestu, něco, co mě uklidní anebo nakopne k tomu to zaříznout. Klasika, člověk prahne po změně, ale bojí se proto něco udělat. Po dlouhých rozmluvách s přítelem jsem rozhodně necítila úlevu ani naději, že se situace zlepší, takže, co dál…?

Krom této etapy, protkané dramatickou love story, jsem díky práci v agentuře potkala hodně zvláštní osobu, výjimečného člověka, který mi v paměti osvěžil mojí dlouholetou víru pohřbenou těmito okolnostmi. Víru a schopnost jít vstříc přesvědčení, že osud si s námi může hrát, ale karty rozdáváme my. Díky té osobě jsem začala věřit, že problémy jsou jen v naší hlavě a je na nás, jak se s nimi vypořádáme. Chtěla jsem uvěřit i naději, že ještě není nic ztraceno a že získám sílu změnit život k lepšímu, ale ono se to lehko řekne. Jednak mi chyběla energie a za druhé zklamat někoho, koho pořád máte moc rádi, ale kdo vás nechápe – nevidí situaci tak jako vy a žije v domění, že vy s ním přeci nemáte důvod být nešťastná, může být zdrcující a opět budete nepochopení. Ba dokonce nenávidění. Zase na druhou stranu, vám do toho nemusí nic být. S čistým svědomím, že jsem se vždycky snažila ze všech sil, abychom byli šťastní a vždycky jsem jednala na rovinu, jsem nepociťovala vůči komukoli zadlužení. Však mi nic nebrání vyskočit z vlaku za něpěknou budoucností. Ale udělat to… Když ho navíc znáte od dětství a bydlíte ve stejné vesnici…

Blížil se třetí rok našeho vztahu a pomalu i měsíc, kdy jsem měla svůj osud už nadobro zpečetit. „Co mám dělat?“ ptala jsem se (fakt už nešťastně) svojí skvělé kamarádky Lucky, se kterou v práci sdílíme stůl. Sama věděla, že mě může sebevíc uklidňovat, ale pomoc si můžu jedině sama. Krom vlastní svatby se blížila i svatba Nikči, mé kamarádky z vejšky. Ani ta mi nedokázala pomoct, spíš se mě snažila taky uklidnit, protože času nezbývalo opravdu mnoho. Nechtěla jsem jí navíc svými problémy zatěžovat, když její den D se konal za pár dnů. A nechtěla jsem své problémy tahat ani na oslavu lásky.

A tak jsem si prostě jednou ráno, tři dny před svatbou Nikči, řekla „Dost!“ Tohle není život, který chci žít a nechci tenhle život předvést miminku, které bychom mohli po svatbě mít. Při miliontém zvažování, zda mířím do svazku s opravdovým „životním parťákam“, který mě podrží, když budu potřebovat, jsem si po milionté odpověděla bohužel to samé. Byl nejvyšší čas to celé zarazit. Strach z pomyšlení, jak by to mohlo po svatbě dopadnout, byl silnější než strach z následků zrušené svatby. Kousla jsem se, sebrala všechny zbytky energie a udělala v tu chvíli totální zářez. Nikomu nepřeju pocit v tu chvíli, kdy jdete s pravdou na svět. Uvnitř cítíte bolest z toho, že jste někomu zasazujete velkou ránu. Ale upřímně? Co jsem cítila potom?

Tři dny před svatbou

Tři dny před Nikči svatbou jsem udělala razantní krok, kterým jsem sice zranila blízkého člověka, ale ve skutečnosti se trápil i on a trápili bychom se i dál, tudíž to bylo vysvobození pro oba. A co jsem ve chvíli po rozuzlení cítila? Tu horší stránků dojmů převažovala obrovitánská úleva. Nevyslovitelná úleva, s níž opadly největší strachy přežívající v mém nitru několik měsíců. Cítila jsem lehkost a schopnost se nadechnout.

Když jsem dorazila na svatbu, na zahradu Nikči, kde se konaly přípravy, tušila jsem, že budou ostatní opatrní na moje reakce a pocity. Navíc jsem šla Nikče za družičku, takže víc slz než slzy dojetí by nepůsobilo úplně nejvhodněji. Ale jak jsem říkala, nechtěla jsem si své problémy tahat na svatbu, a proto jsem se jich zbavila. Špatnou náladu bych měla, kdybych svůj problém zavlekla tam. Namísto toho mi bylo hrozně fajn – byla jsem v obklopení skvělých lidí bez strachu, že se bude můj protějšek nudit a pojedeme brzy domů nebo se pohádáme. Veselili jsme se z té krásné svatby a těšili se i z perfektního počasí, které umožnilo slavit do noci pod širým nebem.

Foto: Matyáš Čenský

Tři bratři

Zdobily jsme zrovna se svědkyní auta svatebčanů. Došli jsme až k autu sousedů. Ti zrovna vycházeli z vrat a mířili ke mně – otec a tři bratři. „Dobrý den, jste svobodná? Mám tady tři syny a potřeboval bych nějakého udat,“ pronesl pobaveně táta tří bratrů. Věnovala jsem se uvazování mašle a musela jsem se zasoustředit, protože takové seznámení mě rozhodně pobavilo. Dovázala jsem poslední mašli a vrátila se k ostatním na zahradu.

Po krásném obřadu a skvělém obědě začala party… Začali přicházet další lidé… včetně.. dinosaurů? Povídala jsem si zrovna v restauraci u okna s kamarádkou, kterou jsem poznala díky Nikče, na rozlučce a najednou mě do oka trefí hodně neobvyklý výhled ven na taneční parket. Tam si dávali taneček tři dinosauři s krásnou nevěstou. Hodně originální zážitek! Kdo se o takové překvápko asi postaral? Kdo jiný 🙂 Tři bratři. Tak jako s řadou dalších lidí, i s nimi proběhla konečně seznamovačka. A s Honzou došlo i na taneček. Po tanečku jsme se pustili do řeči a pak následoval další tanec… a další… A když jsem byla zrovna zabraná do hovoru s někým dalším, odnesl si mě doslova na parket a v tanci jsme pokračovali. Od Niči jsem se dověděla, že krom toho, že jsou od dětství sousedi, mezi nimi vzniklo velké přátelství. Nebylo divu, sršela z něj skvělá energie.

Zábava to byla ten den a večer skvělá… Jen  čas rychle utekl a došlo na loučení. S taťkou tří bratrů opět velice netradičně: „Tak se budu brzy těšit u nás.“ Musela jsem se opravdu smát. Ač jsem se perfektně bavila a Honza se zdál být velký sympaťák, všichni víme, že první dojem vždycky nemusí prokazovat skutečnou povahu. Přesto jsme tak nějak zůstali v kontaktu po telefonu, až jsem si uvědomila, že na chatu visíme celý den. „Co zajít na kafe?“ navrh Honza pondělní schůzku. Pro pořádek – svatba byla v pátek. „OK, proč ne?“ řekla jsem si. Nemusím si ho přeci hned brát, ale rozptýlit se kafem a prohajdou po Praze přeci můžu… Možná si to i zasloužím.

Hodila jsem nějaké spekulace nad dalším vývojem „nového kamarádství“ za hlavu.

Byla (teprv) neděle, venku krásně. Oba jsme viseli na telefonu a já hodila do éteru, jak krásné počasí je – ideální na výlet. Chytnul se hned: „Tak jedem?“ Jeho pohotovost mě nadchla 🙂 No a tak jsme jeli 🙂 Vyrazili jsme brzy odpoledne na Křivoklát – mimochodem je to nádherné místo na výlet, doporučuju 🙂 Po výletě se nám to ale zdálo málo, takže následovala večeře. I to bylo málo, potřebovali jsme spolu ještě chvíli zůstat, a tak jsme popojeli kousek k domovu a vydali se ještě na procházku kolem rybníku. Bylo to moc fajn, ale prostě jsem se nemohla tomu pocitu oddat. Nejsem přeci blázen… anebo jo?

To pondělní kafe „proběhlo“. Vyrazili jsme na Manifesto Market a já začala mít pochyby… Tohle nebude pro mě. Ne teď… Dala jsem šanci ještě třetímu rande, kdy jsem absolutně nebyla ve své kůži. On se snažil, já couvala… Cítila jsem, že Honza by si přál pokročit dál, ale… Ale já v sobě nemohla v tu chvíli smáznout tři roky a začít žít nový život. Chtěla jsem si užít zase svobody a vůbec, co by tomu řekli ostatní?

Chyba – nikdy nemyslete na to, co by tomu řekli ostatní, protože ostatní nejsou vy. Kdokoliv, kdo vás bude chtít hanět, si k tomu důvod najde a kdokoliv vás má rád, najde pochopení a podrží vám palce.

Po třetím rande

Následovalo 4.rande. Proč, když jsem chtěla vycouvat?

Zatímco předchozí šly po sobě vcelku rychle, na to 4. jsme si museli pár dnů počkat. Získala jsem alespoň chvíli na rozmyšlenou. Honza odjel s kamarády na Slapy, díky čemuž jsem dostala prostor pro sebe. I přesto, že byl pryč a rozptýlení měl víc než dost, nepřestávali jsme být na drátě. A já si po pár dnech uvědomila, že krom příjemného povídání, bych zase hrozně ráda viděla jeho oči a úsměv. Během těch pár dnů se ve mně dojmy stačily usadit. Uvědomila jsem si hlavně tu nejpodstatnější věc – neřešit, co na to ostatní a žít přítomností, užívat si situací, které mi přinášejí radost a nenutit se do situací, ve kterých se necítím komfortně. Nebrala jsem ohled na nic a soustředila se na svůj vlastní pocit.

Chci se s ním ještě vidět? A proč? Mám od toho něco očekávat? – A odpovědi? Chci ho moc vidět a víc ho poznat, ať to dopadne jak chce, protože se s ním cítím upřímnou radost, máme si pořád o čem povídat a jeho spontánní a nenucená povaha je přesně to, co mě dobíjí a pomáhá mi neřešit hlouposti.

A tak jsme si naplánovali další výlet. Bylo nádherně, takže jsme si to namířili na vyhlídky kolem Sázavy. Těšila jsem se, až se za okny blýskne jeho modrá Hondička, v níž sedí ten kluk s božím úsměvem. Ve chvíli, kdy jsem za sebou zavřela dveře auta a vyrazili jsme, jsem v sobě ucítila… já nevím.. cosi… něco, co ve mě přecvaklo vnímání Honzy jaksi jinak. Přesto jsem situaci pořád brala s rezervou a užívala si každý den a chvíli s ním, jako by byla poslední. Protože tak to být mohlo. Žádná přetvářka, nic takového se nekonalo. Jednak to nemám za potřebí a za druhé mi nasazování masek není pohodlné. A moc se mi líbilo, že on zaujímal stejný postoj. Nechala jsem ho prostoupit do pomyslené ochranné bubliny a udělala jsem dobře. Jedině v tu chvíli jsem si to celé užívala bez jakýchkoli „ale“ ve své hlavě. Odbouráním „ale“ jsem to začala být zase já – užívající života a plná energie jako před pár lety.

Došlo na setkání s rodiči, resp. návštěva u nich doma… Samozřejmě jsem nemohla zapomenout, jak vtipně se se mnou taťka Honzy loučil na svatbě. Nevěřila bych tomu, že se stane jeho žertík skutečností… A taky bych nevěřila, jak příjemné bude jejich přijetí a jak báječně se budu u nich doma cítit. U Honzíka doma je nádherná atmosféra. Nedokážu to moc popsat 🙂 Možná jsem objevila to kouzlo, které teplo jejich domova vytváří. Totiž, málokdy zažijete takovou svornost velice široké rodiny, kterou jsem objevila tady. Stěžejní ingredience tohoto kouzla jsou nevyčíslitelná hodnota rodiny, pomoc, pokora, pochopení, upřímnost, komunikace a projevená láska. Tenhle koktejl působí fakt blahodárně. Je však, zdá se mi, v Česku vzácný.

Sázka do loterie

Vsadila jsem všechno na jednu kartu. A co jsem mohla prohrát? Vůbec nic. Každá zkušenost přináší pozitiva, i když neskončí podle našich očekávání. Proto jsem žádná neměla a šla do toho po hlavě. S Honzou jsme nechtěli ztrácet čas, takže jsme rozhodili karty na stůl. Rozhodli jsme víc poznat a podstoupit intenzivní zkoušku ohněm – zjistit, jestli si po non-stop společně stráveném týdnu nepolezem na nervy a máme potenciál postoupit dál. Neuběhly dva měsíce od našeho setkání a vyrazili jsme spolu na dovolenou na Mallorcu. Normálně bych takovou střeštěnost neudělala, nebýt toho, že jsem od Nikči dostala jakousi jistotu, že Honza je férový člověk a nemám se čeho bát. Jelikož ale takovou smršť vstřebá jen málokdo a já nestála o zbytečný rozruch v práci, musela jsem výjimečně lhát. Tudíž až teď se možná někteří dovídají, že jsme týden strávili spolu a nebyla jsem na dovolené se sestřenicí. Fakt jsem musela 🙂 Promiňte, ale určitě to chápete 🙂

Výsledek? Předčil očekávání. Bylo nám spolu až moc dobře na to, aby nám po perfektním týdnu zážitků, emocí a rozhovorů (včetně těch o kostlivcích ve skříni) nechyběly non-stop strávené dny spolu. Takže co následovalo? Vlastně jsme spolu po příjezdu začali bydlet. Řekli jsme si o sobě dost na to, abychom se navzájem varovali 🙂 Jestli spolu dokážeme žít opravdový život, zjistíme jedině tehdy, až ho žít začneme. Pokud spolu máme zůstat, nebudeme litovat. Pokud se nesehrajeme, alespoň nebudeme ztrácet čas a zjistíme to brzy. Během půlroční prověrky jsme samozřejmě stačili řešit i téma „miminko“ a vize do budoucna.

Na výletě v Dětenicích

Jak se zdálo, nestálo nám nic v cestě, abychom naší lásku vložili do společného stvoření dalšího života. Možná se zdám být šílená, ale často jsem nerozhodná a věci se snažím zvažovat a rozsoudit srdce s mozkem. V tomto případě jsem ani jednou jedinkrát nezapochybovala, že bychom dělali špatnou věc. A jak to dopadlo? 🙂 To už jistě víte 🙂 A jak se na to tvářila rodina? Nevzpomínám si, kdy jsem tolik radosti zažila 🙂

Poslední den v dubnu nás čekal screening, kterým se ukončuje první trimestr. Jde snad o nejdůležitější kontrolu, která vyhodnocuje zdravotní rizika. Takže si dovedete představit, že jsme byli docela nervózní. Uf! Díky Bohu dopadla kontrola skvěle a my doufáme, že se našemu štěstíčku takhle dobře povede i dál 🙂

My jsme se hledali, až jsme se našli 🙂
Fotka je ze svatby Honzíka bráchy

Pro ty, co dočetli až do konce

…mám tedy shrnující sdělení. Až budete mít pocit, že jste bezradní a nevíte si rady kudy kam, věřte, že za každým mrakem je slunce. A pokud ne a ne vysvitnout, seberte odvahu a zbytky síly a vydejte se mu naproti. Je to vždycky jen a jen na vás. Je skvělé mít kolem sebe lidi, kteří vás podpoří. Ale jak píšu – podpoří. Rozhodnutí bude vždycky na vás. Nejdůležitější je právě provést rozhodnutí, ačkoli míváme obavy z následků. Ale jestliže to rozhodnutí děláte v situaci, která vás netěší, ba dokonce vysává, bude každý risk přinášet zlepšení.

A ještě jedna rada na konec. Nesuďte a nehodnoťte chování druhých, protože netušíte, co se v nich odehrává, proč se to odehrává a jaké jsou okolnosti. Každý žijeme nejlépe, jak to umíme. Pár lidí mě za tento krok přestalo mít „rádo“, protože já jsem byla za tu bestii. Ale nebyli to lidé, kteří by mě měli ve skutečnosti rádi. A hned tu máte pozitivum – filtr, který ve vašem okolí nechá jen tu nejlepší společnost lidí. Tak, jako vás posílí jejich energie, vy zase stůjte při nich, až to budou potřebovat. Totiž ve skutečnosti těch, kteří mi poblahopřáli a upřímně mi řekli, že je mé rozhodnutí potěšilo a že vypadám konečně šťastně, bylo mnohonásobně víc 🙂

Kromě jiného mi Honza splnil i dlouholetý sen – díky němu jsem prošla jak taneční pro začátečníky, tak pokračovačky
Story, která se může zdát neuvěřitelná, ale opravdu se stala.
instastories v den mých prvních tanečních