Od Nového roku až doteď se těším na víkendy víc než kdy jindy. Nejsem si jistá, jestli je to tím, že jsem hrozně během těch 14 dní, kdy jsem mezi svátky nebyla v práci, zpohodlněla a zvykla si na režim plný zpestření a užívání, anebo se prostě jen pomalu nastartovávám do pracovního procesu po předvánočním maratonu. Nicméně, nejde mi to tak, jak bych si představovala. Je na čase hnout se z místa! Ale jak? Jak, když o víkendu máte klid na to připravit si například takovouhle dobrotu a v klidu si jí vychutnat?
Na jednu stranu motivace, proč se těšit na víkend. Na druhou stranu demotivace, že musíte čekat celých 5 dní. Na něco krátká, na něco dlouhá doba. To čekání! Kdo ho má rád? Ale je chyba dobrovolně čekat na „lepší den“, vím to. Neměli bychom čekat na to…. „až“…v domění, že budeme šťastnější. Žijeme TEĎ! A toho se snažím denně držet. Zítřek přeci být nemusí. Je důležité vážit si maličkostí a každičkého dne. Což si myslím, že s mojí povahou, vyloženě těšící se, někdy i z (pro někoho) blbostí, není problém… Jen se mi aktuálně nedaří nadchnout se do svojí práce a „užívat“ si jí, protože mám tolik aktivit kolem, kterým bych se věnovala zkrátka raději – pozůstatek ze zmiňovaného volna 🙂
Toto je starší recept převzatý z mého blogu Vařeniště.cz
Publikován: 31. 1. 2020
Jak se znám, zase to brzy přejde, ale už aby to bylo! Párkárt už jsem zažila tenhle pocit – pocit, kdy vypadnu z tempa a pak ne a ne se do něj zpátky dostat. Nevím, jestli to tak taky máte. Jsem jednoznačně radši, když práce víc než míň, abych neměla čas lelkovat a rozlenivět se. Na druhou stranu jsem ráda, když se můžu uvolnit a práci úplně vypustit. Mezi relaxem a pracovním nasazením je zkrátka tenký led 🙂
Tento recept je výsledkem oněch aktivit, kterým se věnuju mimo práci. A věnuju se jim strašně moc ráda. Jen před Vánoci se projevil ten druhý extrém, že jsem toho měla až až a snažila jsem se nastavit time management co nejefektivněji. Povinnosti se kupily, čas ubíhal a stres začal popichovat mou vcelku klidnou povahu. Ale zas tak klidná ještě „nedávno“ nebyla. Z permanentního sevření, které jsem se rozhodla rozseknout jedním nelehkým rozhodnutím loni, se v létě začal mood poustupně vyrovnávat.
Srovnám-li aktuální rozpoložení se situací před půl rokem, uvědomuju si, jak moc se jeho proměnou změnil i můj přístup k systému práce. Dřív mě plán na víkend nabitý vařením a focením stresoval a byla jsem roztěkaná, takže výsledky někdy nebyly úplně podle mých představ. Chtěla jsem toho stihnout co nejvíc, ale už jsem si to nedokázala vlastně užít. Ubrala jsem na spěchu, zvolnila tempo.. a co se stalo? I při stejném množství práce se dám se být ku podivu efektivnější a co víc? Užívám si to! Ne nadarmo se říká: ,,Pospíchej pomalu“. Ale nepřišlo to samo od sebe. Zásluhu na tom má můj nejvíc nejlepší muž. Díky němu jsem se naučila zvládat stres líp a když už nějaký přijde, ve dvou se nad ním zápasí líp.
Takže co bych ráda tímto sdělením naznačila? Že stres si vyvoláváme ve své hlavě jako všechno ostatní – jako radost i smutek, jako starost i potěšení, jako vztek i radost. Řešení a změna se najít dají, pokud chceme. Někdy stojí velké úsilí přejít bariéru, která nám stíní ve výhledu na slunnou stranu, ale většinou nikdy nejste sami, abyste tu bariéru nezvládli překonat. Po boku máte přátelé, rodinu, své partnery…jednou pomůžou oni vám a příště zase vy jim. Oni za vás neudělají rozhodnutí, ale jsou tu od toho, aby vás v něm podpořili.
Já díky té velké změně a podpoře svých blízkých dostala tu největší zásluhu – svojí drahou polovičku, která mě doplňuje a dává mi sílu zvládat všechno líp. Navzájem šetříme tomu druhému síly, abychom si energii ušetřili i jeden pro druhého. A díky tomu se i při spoustahodinovém běhání od sporáku k foťáku cítím vyklidněná, v pohodě a mám velkou radost nejen z výsledků, ale celého procesu (a to by měl koníček přeci přinášet). Stíháme mimo to i další věci a nemarníme čas… Říkám si: „Co jsem dělala do té doby, než jsem ho poznala?“
…a to mě navádí na myšlenku a poučení pro sebe sama, že je opravdu na čase se po celém lednu sebrat, neztrácet čas čučením z okna na Pražský hrad a začít se víc věnovat svojí práci. Vždyť psaní a projev určité kreativity je přesně to, co mě baví. Od února tomu musím dát trochu jiný řád a zase nabrat tempo 🙂 A vám, co to máte teď podobně, přeju hodně síly a vytrvalosti! To dáme 🙂
Detaily receptu
cca 14 lívanců
45 minut
LEPKU
Print
Ingredience
300 ml teplého mléka
1 vejce
1 lžíce moučkového cukru, třtinového nebo xylitolu
110 g pohankové mouky hladké
¼ lžičky jedlé sody
kokosový olej na smažení
ovoce, oříšky a tvaroh na ozdobení
oblíbený sirup na doslazení
Postup
- Ovesné vločky nasypejte do mísy a zalijte teplým mlékem. Nechte 5 minut odležet. Přidejte vejce, cukr a mouku se sodou. Promíchejte.
- Rozehřejte lívanečník. Potřete trochou kokosového tuku a pozvolna smažte lívanečky z obou stran.
- Na talíři ozdobte oblíbeným ovocem a oříšky, tvarohem a sirupem. Můžete posypat i skořicí, kokosem anebo čokoládou.
