Pohankové vafle s banánem & můj cukrový příběh

Mít rád sladké a mlsat zdravě se nevylučuje. Není sice na denním pořádku, abych si dopřávala sladké, protože i když zvolím nejvhodnější zdravou alternativu, pořád v ní bude nějaký cukr (i když přirozeně obsažený), ale když už na to přijde, sahám ideálně po dobrotách, které jsou slazené minimálně, a už vůbec ne cukrem. Po letech, kdy jsem se odpoutala od sacharidové závislosti, jsem zjistila, jak moc mě cukr ovlivňuje a naučila jsem se s ním zacházet hodně obezřetně. Můj názor na něj? „Dobrý sluha, špatný pán.“

Sladké milují všechny děti, milují ho i dospělí. Proč dobrý sluha a špatný pán? Sladké dobroty si spojujeme s výjimečným okamžikem, s oslavou nějaké mimořádné chvíle (od toho pečeme dorty k narozeninám a na svatbu 🙂 ). Cukr nám může posloužit k přípravě „výjimečné“ dobroty a pozvednout atmosféru. Ale vážně se s takovými výjimečnými příležitostmi, hodnými oslavy kouskem dortu, setkáváme denně? Někdo by možná řekl, že ano, ale v tu chvíli je cukr ten „Pán“, který ho ovládá a nabádá ho omlouvat si svou slabost. Cukr je bohužel závislost, která dokáže komplikovat život. Psychické projevy nejsou navenek vidět, nebolí, ale mohou být vážnější, než se zdá. Můj cukrový příběh je typickým důkazem, jak moc můžou nezdravé návyky člověka ovlivnit – fyzicky i psychicky. Snažím se ve všem hledat to nejlepší, a proto můžu dnes s radostí říct, že tehdejší problém je pro mě nyní velká životní zkušenost, která mi dala velký vzhled do výživy, do sebe samotné a naučila mě, co je to „žít zdravě“.

Toto je starší recept převzatý z mého blogu Vařeniště.cz
Publikován: 18. 10. 2019

Nemám ráda větu: „Proč bych to té malé nedala, my jsme to taky jedli, a nezabilo nás to.“ Jasně, nezabilo, ale následky špatné stravy a přejídání se sladkostmi a sušenkami plné transtuků mají plíživý efekt a ten je vidět všude kolem nás. (Nejen) babičky a dědečkové krmí často svoje vnoučata sladkostmi, namísto aby je odměnili něčím lepším, než je kousek krátkodobé slasti plné cukru. A krom toho existují i zdravější alternativy k nekvalitním čokoládám, sušenkám a bonbonům. Jsem sice možná mozná moc vyhraněná, ale ruku na srdce… Podívejme se dneska na generaci lidí, co vstupují nebo už vstoupili do skupiny seniorů. Řada z nich kope za tábor „proč bych jim nedopřála, nás to taky nezabilo“. A kolik z nich má dnes cukrovku? Kolik z nich se léči na civilizační choroby, řeší problémy a onemocnění, které jsou jasně důkazem nevhodné stravy a celkově špatné životosprávy? Bohužel, když otevřeme oči anebo statistiky s jasnými čísly, zjistíme, že neopatrnost anebo prostě možná lhostejnost, dělá ze společnosti chudáky zotročené bičem nekvalitní stravy, potažmo nezdravými návyky.

Proč ale ničit děti už odmala? Nejsem striktní v přesvědčení, že dítě nesmí sníst kousek sušenky nebo čokolády. Zakázané ovoce nejlíp chutná a nedopřát jim čas od času něco malého nezdravého by byla cesta do pekel. Ale jsem si jistá, že podstrojovat dětem sladkosti dnes a denně, je decimování zdravého úsudku o normálním stravování a hodně tím rodiče ovlivňují jejich zdraví. Znám to moc dobře… Ne každý má to štěstí, že se na něm časté pojídání sladkost fyzicky neprojeví. Ale ani to není klika, protože kdykoliv může cukrová závislost vyústit v závažný zdravotní problém. Ve chvíli, kdy to zajde moc daleko, se chyby napravují obtížně. A na druhou stranu děti, na kterých se nezdravé jídlo fyzicky projevuje dost čitelně, mají k tomu všemu ještě problémy v kolektivu. Nebudeme si nic nalhávat, děti mají vždycky tendenci se hodnotit – srovnávat se a posmívat se těm, co vyčuhují z davu. Tím spíš, když vyčuhují prostorově. Komplexy z dětství jsou malér. A to si vemte, když dítě pak povyroste do puberty a začne se sebou bojovat. Třeba by si i chtělo odpustit snickersku nebo pytlík chipsů, ale když ono to nejde – mají závislost. Těžko se odnaučí ze dne na den návyky, které v nich začaly klíčit v dětství. Tlak dnešní společnosti obdivující dokonalé instagramové profily na jejich sebevědomí nepřidává, a pak se není co divit, že přibývá dětí, kteří musejí navštěvovat psychologa.

A co se děje s těmi, kteří tiše trpí a pomocnou ruku nehledají nebo nenašli? Když jsem byla v pubertě já, těžko bych kolem sebe našla spolužáka navštěvujícího psychologa. Ale našla bych kolem sebe spoustu posměváčků, kteří si ukazovali na moje špíčky a posmívali se. No ano, byla jsem jednou z těch, co se prostorově lišily. Dneska by to do mě sice možná nikdo neřekl, ale na druhou stranu se ani nemusí na první pohled zdát, že jsem ve zdravém jídle opravdu vyhraněná, nesním kde co a že pravidelně cvičím. Jak já říkám, nemusí se zdát, že zdravá životospráva je moje parketa, ale bylo by vidět, kdyby nebyla. Jak je ted možné, že nevypadám jako modelka? Že bychom byli každý opravdu trochu jinak stavěný? Je lepší mít za cíl míry modelky, nebo vycházet z možností, které nám darovala příroda? Je lepší jít do extrémů a ničit si zdraví, abychom si nevyčítali, že víc jsme pro dosažení vysněného ideálu udělat nemohli, nebo je lepší o své zdraví pečovat a oslavovat ho pravidelným pohybem a zdravou stravou podle individuálních potřeb? Ideální je podle mého názoru udržovat svou fyzickou schránku v takovém stavu, aby to bylo příjemné i našemu vnitřnímu já, a zároveń mít nakročeno jednou nohou za komfortní zónu, která nás motivuje k posunu. Ono to tělo občas rádo leniví, přestože by si pohyb zasloužilo 🙂 Ale kde najít balanc? Mě to trvalo roky. A ještě teď stále pod nohama tuším tenký led, kam není radno vstupovat. Cukr byla láska, pohyb byl trest a změnit to byl životní test.

Malá a kulatá

Pohybu jsem jako dítě neměla mnoho, za to jídla asi dost a hlavně toho nezdravého, které mě vykrmilo k 65 kilům při 160 centimetrech v 15 letech. Na základce patřilo k mým největším radostem, když naši přivezli z Makra karton sušenek a pudinky v kelímku se „šlehačkou“. Nikdo nekontroloval, jestli jím špatně a kolik toho jím, natož, jestli se dost hýbu. Myslím, že jsem chodila tak do sedmé osmé třídy – můj rituál po škole byl „najíst se pěkné porce oběda a dát si sušenku s kakaem“. U televize. Sice jsem vyrůstala na vesnici, ven jsem sem tam chodila, ale to k přirozenému výdeji energie nestačilo. Přesto, že moje ségra měla stejné možnosti jako já, nebyla to ona, která by podle toho vypadala. Je od přírody  hubeňour. Po dvou dětech byste jí tipovali na gymnastku na vrcholu kariéry. Sladké měla sice taky ráda, ale já jsem po něm i po dalších nezdravých věcech prahla o něco víc. Jedla jsem celkově asi trochu víc a navíc se to na mě nabalovalo opravdu dost rychle. Potřebovala jsem být pěkně najedená, abych byla spokojená.

A pak přišel konec 9. třídy. Vyrazili jsme tenkrát se spolužáky na týdenní „sportovní“ tábor, který škola pořádala. Bylo to spíš takové rozloučení s dalšími deváťáky, kde sportovat mohl každý, jen pokud chtěl. No, já moc nechtěla, ale pomohlo mi to v něčem jiném. Dostala jsem nějaký režim a zjistila jsem, že je mi líp, když dělám něco jiného, než že se sháním po něčem dobrém na chuť. A taky jsem tam měla svojí první lásku. Začínalo to období, kdy se holka chce začít cítit jako holka a líbit se. Jenže já měla nadváhu, nemohla jsem nosit oblečení, které se mi líbilo a do toho, co čert nechtěl, se u mě projevila velká skolioza páteře. Sebevědomí vám v tu chvíli padá strmě k zemi.

Co se sebou já, ošklivá, tlustá a hrbatá budu dělat? Skoliózu nenarovnáte a ošklivost jsem přisuzovala své nadváze. Během prázdnin jsem se rozhodla vzít stravu do svých rukou a udělat maximum pro to, abych zhubla a necítila se blbě v novém kolektivu na střední. Začala jsem pečlivě studovat kalorické tabulky, zajímat se o výživové hodnoty… Ale tou dobou, tedy někdy v roce 2005, tuším, nebyl internet poset kvalitními výživovými doporučeními. Slovo „dieta“ znamenalo omezení tuků na minimum a cokoliv bylo „light“, bylo „zdravé“. Co 15 letá holka může vědět o zdravém přístupu k jídlu a celkově o zdravém životním stylu, když nemá dobrý vzor? Nechala jsem se samozřejmě zblbnout mylnými informacemi z nekvalitních zdrojů a snížila příjem tuků na minimum. Celkově jsem dost ubrala na porcích jídla a hrozně řešila kdejaký gram potraviny, který jsem snědla. A taky jsem hodně cvičila. Vyprosila jsem si rotoped a šlapala jsem a šlapala. Po dvou měsících se váha hnula jen o půl kila. To už je samo o sobě divné, ale právě to mě vyburcovalo k maximální efektivnosti snažení. Kvalitních informací o zdravém hubnutí jsem měla málo, ale obhajoby vůči okolí vzhledem ke své změně přístupu k životu jsem zvládala vždycky na výbornou.

Do teď mi popravdě můj metabolismus spalování přijde zvláštní, protože i přes velkou změnu stravováná a pohyb se mi hubnulo ku podivu obtížně, nicméně se mi to po dlouhé době povedlo. Stálo mě to hrozně moc nervů, počítání, ubírání na porcích a dlouhé hodiny cvičení..až to přešlo v nějaký dlouhodobý boj se sebou – se svojí podobou, s chutěmi a s nadějí, že nad sebou jednou vyhraju. Nervy z toho měli samozřejmě i rodiče, protože jsem vypadala poněkud nezdravě. Věčně promodralé ruce, bílá a s velkými kruhy pod očima. Ale jak říkám, silné obhajoby člověka, který je odhodlaný a pevně zakousnutý do svého cíle, dokážou obavy a veškeré podezření, že není něco v pořádku, zmírnit. Totiž i  přesto, že jsem zhubla, nebyla jsem nikdy tak hubená, aby to vypadalo, že mám problém, tím pádem to nemuselo zajít tak daleko, že by se můj stav řešil s doktorem. Navenek tedy nijak neobyklá postava, uvnitř zničená holka. Uvědomuju si, jak moc jsem si po dlouhé roky zahrávala se zdravím. Dělala jsem spoustu chyb, ale to jsem v tu chvíli nevěděla. Myslím, že už tak špatné spalování jsem si pošmodrchala ještě víc. Hlavně jsem si vypěstovala negativní vztah k jídlu. A co teprve k sobě? Byl to paradox – milovat vaření, zajímat se se zápalem o jídlo, ale osobně vnímat jídlo jako nepřítele.

Problémem byl hlavně cukr a náhražky

Po celou dobu, co jsem snižovala příjem tuků a jídla obecně, mi nedošlo, že závislost na sladké byla vlastně tou nejhorší věcí, která mě stresovala a vedla k chybám ve výživě. Neustále jsem se snažila hledat nějaké „zdravé“ alternativy, abych si nemusela odpustit tu uspokojivou chuť sladkého, na kterou jsem byla zvyklá. Když jsem si dala  „zakázanou potravinu“, přicházely velké výčitky a maximální snaha nápravy. Vlastně jsem podvědomě pořád řešila to samé – jíst extrémně light a cvičit extrémně hard. Ve snaze najít „zdravé (sladké) alternativy“ jsem kolikrát naletěla propracovanému marketingu a věřila v sílu syntetického jídla. A nešlo jen o sladké, měla jsem pocit, že koupí lákavé krabičky vylepším svou životosprávu, a přitom jsem zapomínala, že nejlepší je přirozená plnohodnotná základní potravina z přírody – navíc o polovinu levnější.

Kolikrát jsem sáhla po průmyslovém jídle slibující zázraky ve snaze dopřát tělu to nejlepší a zapomínala v sílu přírody. Kolikrát mě opustil rozum a chybovala jsem. Strašněmockrát. A taky jsem si mockrát slíbila, že přestanu lpět na DIETĚ a budu jíst v klidu a zdravě – přirozeně. Ale to nejde jen tak. Nejde z hlavy odstranit kalkulačku přepočítávající výživové hodnoty a přestat si vyčítat přesah své stanovené denní dávky. Nejde to, když se sebou podvědomě bojujete. A tím spíš, když už to trvá dlouho. Investovala jsem čas i peníze do rekvalifikačního kurzu pro výživové poradce – ne proto, abych se tím živila (už chápu, proč vzniká tolik nedobrých výživářů), ale proto, abych o výživě věděla ještě víc a našla cestu ke zdravější cestě. Už je to 5 let zpátky, v kurzu jsem jednoznačně se znalostmi vedla a zkoušku udělala levou zadní, ale je k politování, jak málo stačí, aby se někdo rekvalifikoval k výživář. Doufejme, že sami tito lidé na sobě neustále pracují a se svými doporučeními jsou opatrní. Zpětně vidím, že i tam se radila chybná doporučení ve výživě, která se tu uniformě kázala jednomu jako druhému.

Emoce a pravidla převažující přirozené vlastnosti

Organizované jezení je něco tak neskutečně svazujícího a vlastně hloupého. Vždyť jezení by měla býr pudová schopnost – je to zahánění hladu potřebné k přežití. Měla by to být ta nejpřirozenější věc. Jenže dnešní člověk je ovládán především emocemi, ne pudy. Emoce řídí všechno. I pocit kdy máme jíst. Někoho tyto emoce ovlivňují více, někoho méně. Někdo ze stresu nejí, někdo naopak hodně. A jaká byla moje emoce? Strach – strach, že když poruším některé ze svých pravidel, přiberu. Jaká to byla například pravidla? Jíst přesně 5x denně, přesně v danou dobu. Věděla jsem, kolik sacharidů, bílkovin a tuků to musí být. Věděla jsem, že tuky mají vysokou energetickou hodnotu, proto jich musím jíst minimum a stresovala jsem se, že mi v aplikaci kalorických tabulek často svítí červeně v nadbytku. Věděla jsem, že..bla bla bla. Ale nevěděla jsem, že je to, co vím, je vlastně víceméně celé špatně! Nevěděla jsem, že to jediné, co naopak potřebuju je, je zbavit se bloku v hlavě, závislosti na sacharidech a paniky z tuků, zbavit se pocitů viny a přehnané kontroly a vůbec zbavit se závislosti na jídlu. Tedy se vlastně nenechat jídlem ovládat ale dokázat ovládat sebe. A potom se nechat vést přirozeně svými smysly.

Jenomže vcelku vysoká dávka sacharidů (i když jsem dbala na příjem potravin s nízkým glykemickým indexem) a pravidla mě stále podvědomě nutily přijímat celkově hodně jídla, i když jsem vůbec hlad neměla. Neustále v nervu a s ostrahou sama nad sebou jsem se snažila napravovat škody napáchané několika lety špatné životosprávy a přitom jsem se dopouštěla chyb dalších – přehlížela jsem skutečnou potřebu těla a ne a ne se zbavit závislosti na cukru.

I když šlo „jen“ o ovoce… To jsem nevěděla, že i tenhle cukr se mnou cloumá. To, co jsem potřebovala, bylo očistit se od toho a začít jinak. Je fakt těžké se z toho vymanit. Na vejšce už jsem průmyslové potraviny prakticky úplně vynechávala a díky své opravdu velké lásce k vaření jsem si od střední vařila ze základních potravin. V tom problém nebyl. Dokonce jsem se i přestala bát tuků 🙂 Ale pořád jsem nemohla najít tu rovnováhu a hlavně jsem se sebou byla pořád tak nějak nespokojená. Stres ze zkoušek tomu taky nepřidával.

Ráda jsem si dala sklenku vínka, abych se uvolnila. Ale co  jsem vlastně chtěla? A co bylo špatně? Jedla jsem zdravě, cvičila jsem, oplácaná jsem nebyla, ale pořád mi to bylo málo. I přesto, že jsem měla živě v paměti období, kdy jsem dosáhla váhy 43 kilo a nebyla jsem spokojená, tak co bych chtěla víc? Tenkrát to bylo jediné období v mém životě, kdy jsem byla jako vyžle a neviděla jsem v tom stejně výhru. Bylo to ještě na střední, když mě srazilo auto a měsíc jsem jen ležela v nemocnici – bez chuti k jídlu a s žádným pohybem, tudíž ochably svaly a tukové zásoby se více méně ztratily samy. Dalo by se říct, že jsem dosáhla cíle, ale ono to tak úplně nebylo. Co z toho vyplývá? Že mi chyběla spokojenost se sebou samotnou a krom toho jsem závislost na cukru zalívala pravidelnou dvoudeckou vína. I když jsem cvičila, navykla si na přirozené potraviny, tahle slabost pro cukr mě pořád ovlivňovala a já jsem cítila, že břicho zůstává pořád „větší“, než bych si přála a že jsem věčně unavená. Cvičení ani experimenty s jídlem se na mé postavě prostě neprojevily. Vejška skončila, přišla práce, ubylo trochu času na sebe a co dál?

Můj poslední rok

Před rokem přišla vcelku velká změna. A vděčím tomu hodně i Margit Slimákové, která konečně nahlas vyvrací dlouhodobá mylná tvrzení o zdravých výživových doporučeních, která lidi unavují, stresují a nepřináší jim kýžené účinky. Díky ní a svojí další snaze bádat, bádat a ověřovat, jsem podtrhla svůj úsudek o tom, co je opravdu zdravé a co ne a zjistila několik nových věcí. Před rokem na dovolené, kam jsem si mimochodem vzala i Margitinu knížku, jsem se odpoutala od nesmyslu o potřebných sacharidech v každém jídle a užila si all inclusive rozmanitosti zeleniny, ryb, masa, sýrů a podobných kvalitních dobrot a úplně jsem eliminovala cukry – i ty složené. Neříkám, že jsou špatné, ale prostě jsem od nich upustila a v duchu nepočítala. A zcela zásadní věc, která mě ovlivnila: podařilo se mi uvolnit se při jídle, nemyslet na to, jestli jsem splnila doporučenou dávku sacharidů a hlavně jsem byla celkově v klidu, odstřižená od starostí. I když jsem si nějaké to vínko dala, takže nebudu kecat, že jsem cukry úplně škrtla, užila jsem si ho a nepočítala jsem. Téměř dva týdny mě proměnily. A najednou i břicho splasklo. Celkově to byl pocit, jak kdyby ze mě něco „spadlo“. Zaujala jsem nová stanoviska a hodila se do pohody. V jídle jsem omezila sacharidy na úplné minimum a netlačím se do jídla několikrát denně, ale když mám hlad.

A to je právě to, o čem jsem mluvila na začátku. Psychika. Všechno to začíná v hlavě, a i když víte, že děláte maximum pro to, abyste dobře vypadali a cítili se skvěle, nebudete se cítit skvěle, když se na to silně upnete a budete tím svazováni. Stres je problém. Stalo se mi párkrát, že váha spontánně spadla i bez přičinění většího cvičené nebo změny stravy. Bylo to v obdobích, kdy jsem hlavu zaměstnala něčím úplně jiným, co mě vnitřně silně naplňovalo. A taky vím, že když jsem měla horší období, sklouzávala jsem ke snaze víc se kontrolovat a být na sebe přísná a zase to přinášelo pravý opak. To se mi stalo zase nedávno, kdy jsem zacházela malinko za hranice. Naštěstí jsem si všimla brzy a později jsem i vyřešila příčiny, které mě k tomu vedly. Ale to už je jiná pohádka 🙂

Podtrženo sečteno

Ano, můžu brát jako křivdu, že moje míry nedosahují ideálu modelky a naopak mám tendenci být trochu robustnější. Proč to neobrátit v pozitivum, které mě motivuje neustále se udržovat v kondici, jíst kvalitní jídlo, které mi dává opravdovou dávku zdraví a inspirovat tím ostatní? Přestala jsem mít negativní postoj k jídlu a naopak si užívám si rozmanitost potravin, ze kterých připravuju dobré a zdravé jídlo. Teď mám navíc po boku báječného objevitele, který si tato jídla vychutná se mnou, což mě motivuje ke zkoušení dalších nových receptů.

Od závislosti na sladkém jsem se odpoutala, díky čemuž mě neovládají nezřízené chutě. Nemám potřebu už denně popíjet vínko, abych uspokojila chutě na sladké a  hodila se do klidu. Vínko si dám ráda, ale když je k tomu vhodná příležitost a ta správná společnost. Ovesnou kaši, bez které jsem dřív nezačala den, nahrazuji i slanou snídaní, kterou jsem před rokem nemohla ani vidět. A sladké obecně? Nevěřili byste tomu, ale dokážu po 13 letech dát si kousek koláče, aniž bych se za to trestala. Ale nejím je často – nepotřebuju.

Ale je tu i jedna hrozba – ten tenký led. Jestliže tolik let trvá váš boj s nezdravým přístupem k jídlu a sobě, nemůžete zajít tak daleko, aby nenastalo rizko, že se to sveze zpět. Mozek si to pamatuje a vyhání ze skříní staré kostlivce, když mu to dovolíte. Jsou tam a budou.Vím, že když bych sáhla po cukru ve stresu, ve zkratu anebo ve smutku, anebo když bych zkrátka měla potřebu se sladkým nějak odměňovat, hned by se to vrátilo do starých kolejí – výčitky, špatná nálada, stres a to celé odznova. Nerada bych byla špatným příkladem svých dětí a nerada bych si dobrovolně ničila zdraví.

Jsem spokojená, že jsem našla formu životosprávy, která mi vyhovuje a nechává mě v klidu. Nehodlám to narušovat, protože takhle mi je skvěle. Ale není jen o jídle a pravidelném cvičení, jak jsem psala, ačkoli je to alfa omega všeho. Psychika hraje podstatnou roli. Díky mému nedávnému rozhodnutí „nebýt dál nešťastná“ jsem si otevřela dveře k cestě s ukazatelem „být šťastná“. Za těmi dveřmi jsem našla víc, než jsem čekala. Vděčná za každý krásný den a šťastná, že jsem za těmi dveřmi potkala poklad… A díky němu se teď probouzím do každého dne s větší energií a radostí, která je silnější než páky starých kostlivců. Je sice dobré být spokojená sama se sebou, ale mnohem víc je, když sdílíte život s někým, komu díky vám získává tu energii taky.

Pak je radost zasednout o víkendu ke stolu a vychutnat si super snídani, jako je tahle zdravá alernativa vaflí. Ráno dělá den a váš den bude takový, jako vy si ho uděláte. Tak dobrou chuť a pěkné ráno! 🙂

Podávejte například s jogurtem anebo smetanou – klidně zakysanou. K tomu podávejte oblíbené ovoce, kokos nebo mandle a sirup pro ty, co si rádi osladí život o kapku víc.